Čím je pro vás vinylová deska z hlediska zvuku? 
Já ji rád přirovnávám k obrazu. Představte si, že máte rád nějaké místo a chcete na něj mít doma vzpomínku. Můžete si ho buď vyfotit, obrázek zvětšit a pověsit třeba nad postel. Anebo budete mít štěstí a seženete jeho obraz od skutečného umělce. Co je pak lepší? Věrnější bude určitě fotka, podobně jako digitální záznam, protože na desku z fyzikálního principu vše nezachytíte. Ale většině lidí se stejně bude víc líbit ten obraz, který bude mít atmosféru, barvy a správnou náladu. A to je pro mě zvuk desky.

Ještě pořád vám roste výroba desek, nebo retro móda ustupuje? 
Já bych vinylu neříkal retro. Kupují ho více mladí lidé než ti, kteří by vzpomínali, jaké to bylo, když doma hrál gramofon. A poptávka stále roste, byť samozřejmě už ne o 40 % meziročně a také se začínají objevovat sezonní výkyvy a konkurenti. Ale my jsme stále světová jednička a výroba desek tvoří polovinu z našich tržeb. Loni jsme za ně utržili asi 1,2 miliardy korun. To je tak akorát, nechci být závislý jen na jednom výrobním programu.

Kolik jich ročně uděláte? 
Loni v Česku zhruba 24 milionů, letos je plán pro Loděnici 30 milionů kusů a zároveň chceme udělat asi devět až deset milionů desek dohromady v Kanadě a v USA.

Jak se daří vašemu novému závodu v Kanadě? 
Je to určitě nejhezčí továrna na vinyl na světě, protože je celá nová. (smích) Počítám, že se tak od 70. let žádná taková velká a nová fabrika v oboru neotevřela. Slavnostně jsme zahajovali letos v květnu, i když výroba nabíhala od začátku roku, ale chtěl jsem, aby se místní lidé nejprve pořádně zacvičili. Proto je učili naši odborníci. A otevírací party byla skvělá, teklo české pivo, kanadské víno, hrály slavné kapely a nechyběli ani zástupci velkých vydavatelství nebo český velvyslanec. Vše se teď dobře rozjíždí, pracuje tam zatím 50 lidí, nedávno jsme otevřeli druhou směnu a do konce letoška chceme jet na tři.

Jste jeden z mála českých podnikatelů, kteří stěhují část své výroby na Západ místo na Východ. Jaká je vaše strategie? 
Není to poprvé, co jdeme proti proudu. Kdysi jsem se například rozhodl spojit lisování vinylů a cédéček s vlastní polygrafií, tedy s obaly, které ostatní výrobci zadávali jinam. A vyplatilo se nám to, jsme efektivnější a vše si umíme udělat doma ve fabrice. No a naše cesta vede na Západ proto, že musíme být co nejblíže svým zákazníkům a severoamerický trh je pochopitelně velmi silný. Takže jsme kromě továrny v Kanadě loni v červnu koupili ještě majoritu ve výrobci vinylů, jenž sídlí v Memphisu, v podstatě kousek od slavného domu Elvise Presleyho.

Jak to funguje?
Firmu modernizujeme, postavili jsme novou kotelnu a tlačíme na zlepšování kvality. Strategii mám takovou, že v Loděnici budeme dělat pro severoamerický trh technologicky nejnáročnější zboží, například desky s hodně složitými a drahými obaly. A zároveň se tady připravují matrice vinylů, z nichž se potom v zahraničí desky lisují. Ty mohou létat po celém světě, to jsou malé dopravní náklady. Takže to nejdůležitější zůstává doma. A u nás pochopitelně výroba nekončí. Jedeme stále systémem 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a 360 dní v roce, máme přes 60 lisů a naopak nám chybějí zaměstnanci.

Dříve jste uvažoval ještě o výrobě v Asii. Daří se jít tímto směrem?
Popravdě zatím moc ne. Teď se soustředíme na zlepšování výroby v Severní Americe, nemáme zase tolik klíčových manažerů, kteří by dokázali dělat velké zahraniční projekty, a nejprve se chceme pevně uchytit tam. Ale Asii mám stále v hlavě. V Japonsku jsme byli už blízko uzavření dohody s tamními partnery, jenže pak se objevilo oznámení Sony, že otevírá první malou lisovnu desek, což nás trochu zchladilo. Počítám, že je to jejich lakmusový papírek a že takový gigant nezůstane u dvou lisů, pokud uvidí, že tento byznys dává smysl.

Mění se nějak struktura poptávky po vinylech?
Příliš ne. Vychází na nich reedice slavných kapel, stejně jako úplně nové věci. Co se nevrací, je mluvené slovo a celkem výjimečná je také klasická hudba.

Vy jste položil základy svého dnešního úspěchu tím, že jste v 90. letech nevyhodil stroje na lisování desek, i když byla tehdy poptávka na dně. Teď se zase přestává dařit klasickým cédéčkům, která také vyrábíte. Zase stroje na ně schováte? Vrátí se jednou jako vinyl?
Stroje si samozřejmě necháme, já jsem šetrný a na půdě je místa dost po lisech na desky. (smích) Ale opravdu nevím, zda se jejich výroba ve velkém někdy vrátí. Spíše asi ne, jenže to jsem si myslel o vinylu v roce 1998 také. Produkce cédéček nám spadla někam na šestinu oproti roku 2005, zatočilo s nimi stahování a streamování hudby, ale zároveň si nemyslím, že by skončila úplně. Letos poprvé už jejich výroba neklesá, konkurence ubyla a trh vypadá stabilněji.

Co kromě vinylů ještě GZ Media dnes vyrábí?
Soustředíme se na co nejsložitější polygrafii, která má tedy co nejvyšší přidanou hodnotu. Představte si to jako různé luxusní krabičky či potisky, ať už pro francouzské parfumerie a kosmetický průmysl nebo pro výrobce luxusního alkoholu. Dělali jsme také například dárkové poukazy do michelinských restaurací. Je to divize, kterou stále rozvíjíme, abychom měli větší stabilitu. Na ní jsem také zjistil, že je dobré plnit všechny mezinárodní certifikace a audity, protože zahraniční firmy se podle nich při výběru obchodních partnerů hodně rozhodují. Je s tím velká administrativa, ale vyplatí se to.

Vy jste úspěšný podnikatel, který hodně prožil. Co je pro vás v podnikání nejdůležitější?
Teď je pro mě důležité, že mohu mít klidné spaní, když se za svou kariérou otočím, ale tak to pochopitelně začínat nemohlo. Důležitý je úspěch, jenže ten nepřijde sám a rychle. Jsou za ním tisíce a tisíce hodin práce, musíte být odolný vůči prostředí venku i ve firmě, protože lidé neradi věci mění a musí vás to celé bavit. A musíte mít tlak na výsledky a zároveň cítit odpovědnost za zaměstnance, kterých je tady dnes už dva tisíce.

Takže musí mít šéf vizi, kterou strhne i ostatní, kteří se nechtějí moc měnit?
Ano, ale hůře se to provádí. Já nemohu s každým zvlášť sedět a vysvětlovat, co je mým cílem. Navíc každého ten velký firemní nadhled nemusí zajímat. Takže je důležité vytyčit srozumitelné a klidně i malé mety, které se na konci poskládají v tu velkou vizi. Lidé spíše rozumějí drobnostem. A pokud jim k tomu dáte dobrou motivaci, pak to můžete někam dotáhnout.

Co je při práci s lidmi nejdůležitější?
Trpělivost. A vlastní příklad. Já jsem nastoupil do zdejší fabriky v roce 1983, trávil jsem tady 16 hodin denně, spal jsem na ubytovně s dělníky, abych šetřil čas za cesty. A lidé to viděli, takže se za mě potom v roce 1989 postavili a chtěli, abych GZ dál řídil. Tím mi vlastně dali možnost, abych tady mohl být dodneška. Ten náš dobrý vztah zůstává, a já bych proto nikdy nedokázal firmě ublížit nebo ji prodat někomu, kdo by ji nerozvíjel.

Jak vám v rozvoji podnikání pomáhá ČSOB?
Opravdu významně. Osobně mi banka hodně pomohla, když mi schválila financování na nákup mého podílu ve firmě, s čímž její konkurenti váhali. Byla to šance, která chodí jednou za život, a ČSOB se jí nezalekla a věřila mně i firmě. Ukázalo se, že měla pravdu, dnes už je úvěr samozřejmě dávno splacený, ale dál vedu banku jako naši jedinou.

Vy jste jedna z největších českých rodinných firem. Jak se díváte na téma nástupnictví?
Možná jinak než většina podnikatelů v mé situaci. Já jsem se rozhodl, že ze svých dětí nebudu vychovávat budoucí generální ředitele, ale budoucí odpovědné vlastníky. Vést dobře továrnu je totiž velmi složité a musíte tomu obětovat mnoho, často na úkor rodiny. Vezměte si, že když se dělá výběrové řízení do funkce generálního ředitele, hodnotí se desítky lidí a stejně se obvykle vybere špatně. Proto moc nevěřím tomu, že zrovna mně se narodili čtyři geniální ředitelé, byť mám samozřejmě skvělé a chytré děti. A protože zároveň nejsem feudál, abych řekl, že nejstarší bere všechno, soustředím se na to, aby mohly jednou na firmu dobře dohlížet a aby ji dál rozvíjely, což ale nutně neznamená, že ji musí výkonně řídit.

Vy už ve výkonném řízení také nejste ponořený. Bylo těžké vzdát se té role?
Ano, člověku to nedá a také lidé mají tendenci za vámi stále chodit a nové vedení tak trochu obcházet. Ale už jsme vše nastavili, já se věnuji strategii a už tři roky vede provoz firmy velmi schopný generální ředitel, kterého jsem si vychoval a rozhodně jsem se jeho volbou nespletl. A upřímně – ono to zase není tak nepříjemné, když už nemusíte být zavrtaný v detailním řízení 12 hodin denně. Důležité je kontrolovat, zda máme pevné základy, zda stojíme pevně a rozkročeni v byznysu, a nevěřit, že vše poroste stále do nebe. To si může myslet jen hlupák nebo ekonom. (smích)