Žijeme na hranici zlomu

Barbara Řimánková je ředitelkou korporátního bankovnictví ostravské pobočky ČSOB a ze své pozice vidí i to, co nám ostatním zůstává utajeno. Konečně, i proto bývá často první, koho vlastníci firem seznamují se svými strategickými plány a od koho chtějí slyšet názor.

 

Studovala jste v Praze, pracovala ve Vídni a vrátila jste se do Ostravy…

To má prozaický důvod. Když jsem pracovala ve Vídni, můj muž, který v té době ještě studoval, ve Vídni žít nechtěl. Sice rád cestuje, ale chtěl zůstat v Ostravě. Když jsme pak zvažovali rodinu, věděli jsme, že žít rozděleně by nám nevyhovovalo. I když jsem se ve Vídni cítila dobře, v podstatě doma, měla jsem tam skvělou práci, přátele, aktivity, rozhodnutí bylo jednoduché. Ostrava. Navíc je krásná na žití. Pro lidi odjinud je to možná hůře pochopitelné, ale kvalita života je tu skvělá, za deset minut jsem v centru, a přitom bydlím pod horami.

Nikdy jste nezalitovala ani pracovně?

Určitě ne. Když jsem v devadesátém prvním nastupovala do OMV, byla to ještě státní společnost, kolos, který po otevření východních trhů expandoval, a byla to úžasná zkušenost. V Citibank to bylo taky skvělé, ale úplně jiné. Globálně velká, ale lokálně malá dravá americká banka, která rozjížděla v České republice korporátní byznys v regionech. A ČSOB je zase něco úplně jiného.

Žena na vysoké pozici v bance není obvyklý jev…

Já nemám ráda zevšeobecňování, ale je pravda, že my ženy si často věříme méně než muži. Vidím to na výběrových řízeních, když přijímám nové členy týmu. Typicky je to tak, že muž splňuje část požadavků dané pozice a je přesvědčen, že je ideální kandidát, zatímco žena si to nemyslí, ani když splňuje všechno a ještě deset procent navíc. Asi dcery špatně vychováváme. S tím může částečně souviset i to, že na vyšších pozicích je méně žen. Tři roky předtím, než jsem nastoupila do ČSOB, byla ta pozice vypsaná a jeden z mých tehdejších klientů mi říkal, že je to práce přesně pro mne, ať to zkusím. Zatímco já měla pocit, že je to obrovská pobočka, něco, na co bych neměla. Podlehla jsem po třech letech. Vyšlo to a zatím musím říci, že je to z mého pohledu to nejlepší, co mne mohlo pracovně potkat. Ale jsem jediná žena z jedenácti regionálních ředitelů – divné, ne? Opravdu si myslím, že my ženy si méně věříme a také si méně o ty pozice říkáme. Nestojíme o pozice moci…

Jste jinak nastavené?

Byznys je často otevřený mocenský boj. A to není úplně naše parketa. Chceme spolupracovat, ne bojovat, preferujeme harmoničtější prostředí. A jsme obvykle spokojené s tím, že prostě děláme svou práci dobře. Nemáme tak často tu ambici, abychom si chodily říkat o vyšší pozice. Vy muži s tím takový problém nemáte. Ještě k té výchově – mimochodem vychováváme špatně i naše syny. Příliš je učíme soutěžit a vyhrávat, místo abychom je učili hlavně spolupracovat. Podle toho to potom v praxi vypadá. Svět několika vítězů a ještě více poražených. A to nejen v byznysu.

Mají ženy jiný vztah k penězům?

Přemýšlím, jestli to jde úplně zobecnit, ale asi jsou ženy opatrnější. Nevím, zda v soukromí, ale ve firmách bych řekla, že to platí. Pokud je na pozici finanční ředitelky žena, zvažuje investice konzervativněji, plány pro banku budou obezřetnější. Nicméně, je to pouze můj pocit.

Je to pro firmu dobře?

To bych si netroufla říct. Ve zdravé firmě je třeba mít role vyvážené. Když budete jen opatrní, nemusíte dojít daleko. Pokud se budeme bavit o rodinných firmách, tak bych řekla, že častý obrázek je, že otec zakladatel je ten, kdo je ochoten riskovat, a za sebou má někoho, kdo je schopen to korigovat. To mi přijde správné. Je potřeba role vyvážit. Když budete jen risk-takeři, tak při první krizi shoříte.

Ve zdravé firmě je třeba mít role vyvážené. Když budete jen opatrní, nemusíte dojít daleko.

Jak vidíte z Ostravska českou ekonomiku?

Asi podobně jako odjinud. Blížíme se k vrcholu, všechno je přehřáté. Většina odvětví sice běží dobře…

Říkáte většina, kde to tak úplně neběží?

Kupodivu to nejsou takové prvoplánové výjimky, které by vás mohly hned napadnout. Ale úplně se nedaří třeba výrobcům technologií pro ropný průmysl…

Což by bylo přirozené před pár lety, při propadu cen…

Jenže jejich byznys je běh na dlouhou trať, s poměrně dlouhou setrvačností, jejich výrobky se vyrábějí třeba dva tři roky, takže ty firmy ještě ty dva tři roky po propadu měly i růst tržeb. Teď jsou na tom hůře. Podobně třeba některé mlékárny.

Mlékárnám se nedaří?

Také mne to trochu překvapilo, ale neplatí, že by se obecně mlékárnám nedařilo, ono záleží na struktuře výroby. Ale máte třeba mlékárnu, která má značný podíl produkce s vyšším obsahem tuku a mléčnou smetanu z části dokupuje. A zatímco ceny jejích výrobků šly nahoru třeba o dvacet procent, ceny surovin o sedmdesát. Což na jejich čísla mělo samozřejmě dopad.

Sečteno podtrženo se nám ale daří…

Zatím ano. Firmy neřeší, kde vzít zakázky, ale spíš jak zabezpečit výrobní kapacity a hlavně personál. A to i u nás na Ostravsku, což je dlouhodobě region s vyšší nezaměstnaností. Jeden z našich klientů to ale pojmenoval trefně. Je z Bruntálska, které je na tom s nezaměstnaností ještě o něco hůře než Ostrava, a říká, že je to hlavně region s vysokým podílem práce neochotného obyvatelstva. Což je asi pravda, protože když se podíváte na strukturu poptávaných pozic, jsou to v drtivé většině výrobní a montážní dělníci, kteří nepotřebují nějakou speciální kvalifikaci. Zaměstnavatelé často hledají prostě kohokoli, kdo je ochoten přijít do práce. Více než o kvalifikaci je to o sociálně volních vlastnostech. A pak je tu ještě jeden element, možná dva spojené v jeden. Sociální systém se mnoha lidem vyplatí více než zaměstnání. Když přičtete fakt, že je u nás značné procento lidí v osobní insolvenci, a tudíž nemá zájem na vyšších výdělcích, vzniká problém. Pro těchto někde i dvacet procent lidí není zajímavé pracovat více a vydělat si více. A není pro ně atraktivní ani to, že by si dříve vyřešili své dluhy, protože oni jich mají tolik, že o nich nemají žádný přehled, a ten horizont nevidí. Mzdová motivace tu přestává fungovat a to je problém, který vás v první chvíli třeba nenapadne.

Jestli firmy chtějí nebo musí investovat, tak teď je nejvyšší čas. Investice musí mít jasný cíl a dávat smysl i při vyšších úrocích a bez nějaké dotační podpory.

Tenhle problém podnikům ale banky nevyřeší.

Banky ho nevyřeší, ale mohou být indikátorem směru. Hovoří se o dovozu pracovní síly, ale obecné dlouhodobé řešení to není. Analytici by dokázali snadno ilustrovat čísly, že český průmysl investoval v posledních letech tak, jako by situaci na trhu práce nevnímal, a tím ji dále zhoršoval. Každá investice potřebovala další lidi. Tudy cesta nevede, firmy se musí naučit investovat tak, aby se stejným počtem lidí vyrobily více.

Tedy robotizace, digitalizace…

Ano. Má to ale zase dva aspekty, minimálně. Při investici do běžných technologií můžete počítat s investičním horizontem typicky do pěti let. Budete-li investovat do drahých technologií, které šetří pracovní sílu, nemusí být pětiletý horizont reálný, možná budete muset počítat s horizontem třeba osmi let. A do toho se firmám u technologií logicky moc nechce. Musíme se to naučit. A ten druhý aspekt je kvalifikace. Nové technologie vedou k růstu kvalifikačních předpokladů – dnes se někteří lidé diví tomu, že třeba skladník bere třicet tisíc. Ale to není skladník jako před třiceti lety, který nosí bedny odtamtud sem, to je skladník, který ovládá celý digitální systém skladového hospodářství, komunikuje v angličtině, zná legislativu, má osvědčení na obsluhu potřebných strojů… Jinými slovy, rostou nároky, ale adekvátně nejsme vždy schopni ty nároky zaplatit. A pak chybějí zaměstnanci.

Nejsou někdy ty nároky zbytečné, přemrštěné?

To si nemyslím. Ale je pravda, že se zvyšují nároky a s tím také roste počet lidí, kteří je prostě nejsou schopni naplnit, kteří se de facto stávají nezaměstnatelnými. Když se budete bavit s lidmi, kteří se zabývají umělou inteligencí, je zajímavé slyšet jejich názory na to, jak velký může být počet lidí, kteří v relativně blízké budoucnosti skutečně nenajdou uplatnění.

Není to spekulace? Stroje ani tak neberou práci jako spíš mění její strukturu.

Otázkou jsou ty poměry, kolika lidem práci vezmou a kolik nových míst vytvoří, ale jistě vytvoří místa s vyšší kvalifikací a jistě větší počet míst zanikne. Vezměte jen, kolik právě skladníků, výrobních dělníků, prodavačů, řidičů a podobných pozic může zmizet s nástupem nejnovějších technologií.

Což jsou právě ale ty pozice, kterých se dnes nedostává… Díváme se dostatečně dopředu? Vidíme ty změny dříve, než nastanou?

Netroufnu si odpovědět obecně, ale my jako banka se musíme snažit je předjímat. A učíme takto se dívat i klienty. Musíme, protože na jednu stranu schvalujeme financování pro naše klienty na velmi dlouhá období, často i nad deset let, a zároveň skutečně žijeme v době zásadních změn.

Hranice zlomu?

Ano. Spousta lidí vnímá například autonomní vozy jako sci-fi, ale je to realita zítřka a zanedlouho budou prostě běžné. A já osobně se na ně opravdu velmi těším. Podstata zásadních změn je ale jinde. Velké investice dělají klienti s pohledem na dlouhý horizont, ale dnes je dynamika změn taková, že ten horizont zpravidla nejsou ani schopni dohlédnout. Naše role spočívá v tom, abychom se s klientem bavili o tom, jakým tržním rizikům může v tomto období čelit a jak je minimalizovat.

… často důležitější než samotný plán může být třeba stres scénář, model toho, jak se firma bude chovat, když se realita bude vyvíjet hůř, než očekává.

Nemění se ale jen investiční horizonty…

Právě. Ty extrémně dlouhé investiční horizonty se týkají třeba energetiky, ale energetika za pětadvacet let bude vypadat pravděpodobně zásadně jinak než dnes. Když to přeženu do extrému, nikdo neví, jestli za pětadvacet let ještě bude velká centralizovaná energetika hrát první housle jako dnes.

Jak pak ta rizika řešíte?

Těžce. Energetiky třeba na severní Moravě v našem portfoliu tolik nemáme. Ale typickým příkladem mohou být firmy z automobilového průmyslu. Už jsem zmínila, že se v posledních letech úvěry významně prodlužovaly. Před deseti lety byly běžné investiční úvěry na pět, maximálně sedm let, dnes není výjimkou tenor na patnáct let. Tady my jako banka máme složitou situaci, protože se musíme ptát, co ta firma vyrábí. Zda její výrobek bude za patnáct let ještě mít své místo na trhu. Koberečky asi budou v autech vždy, ale pokud je to díl do dieselového motoru, budou se ty motory za deset patnáct let ještě vyrábět? Mnohé automobilky deklarují ukončení jejich výroby, mnohé státy zákaz jejich používání. Jestli oni mluví o horizontu deseti let, my jako banka na to musíme reagovat. Volvo například mluví nahlas o tom, že do tří let ukončí výrobu nejen dieselových, ale i benzinových motorů. A aby to bylo úplné, nejde jen o změnu pohonu, dramaticky se může změnit i spotřebitelské chování. U nás je zvykem auta stále kupovat, běžné je mít několik vozů v jedné rodině. Ale mladá generace už auta tolik vlastnit nechce.

Chtějí je od firem…

To je ještě jiná věc. Ale mám kolegy, kteří dlouhodobě žijí v Belgii a tam se začíná prosazovat u mladé generace trend poolů. Auto nevlastníte, máte členství v carsharingovém klubu a auto si v případě potřeby prostě půjčíte. Je to zase jen forma sdílení. Ale co to může mít za důsledky? Například to, že celkový počet prodaných aut může dramaticky poklesnout. Pro nás je zásadní tyto věci sledovat a také připravovat na tyto trendy a transformace klienty. Celá řada oborů se výrazně změní.

Je to pro vás hrozba, nebo příležitost?

Když k tomu přistoupíte s jistou dávkou znalostí a zdravým selským rozumem, měla by to být příležitost. Nedíváme se jen na plány. Ale je zajímavé, že z hlediska plánů se klienti dělí v zásadě na dvě skupiny. Ta první vám dá velmi konzervativní plán, aby si byli jistí, že ho budou moci vždy, za všech okolností, splnit, ale na takový plán bychom jim nepůjčili raději nic. Ta druhá skupina, typičtější, zase namaluje klasickou hokejku, na kterou by se hezky půjčovalo, ovšem kdyby se jí dalo věřit. Tady je výhoda velké banky, jako je ČSOB, že máme data průřezově nad celou ekonomikou a můžeme porovnávat. A často důležitější než samotný plán může být třeba stres scénář, model toho, jak se firma bude chovat, když se realita bude vyvíjet hůř, než očekává. Dnes začínají být například typickým krátkodobým rizikem rostoucí úrokové sazby.

Považujete je za riziko?

Jistě, protože dlouhá léta se nic takového nedělo a ztratili jsme ostražitost. Nevěřil byste, kolik mladých finančních ředitelů se s takovou situací vlastně v reálné praxi vůbec nesetkalo. Zatím byl ten pohyb malý, ale sazby rostou a je naprosto jasné, že porostou i dále a není nereálný růst tržních sazeb na koruně na tři procenta v průběhu dvou až tří let, spíše dříve. Česká národní banka chce mít tříměsíční PRIBOR na jaře dva devatenáct na dvou procentech. Růst ekonomiky je ale ještě rychlejší, všechna proinflační rizika jsou ve směru zvýšení sazeb, nic jiného než růst se tedy čekat nedá. Pokud jsem za úvěr doteď platila jeden a půl procenta, tak do pěti let to může být i více než pět procent. A pokud mám investici z devadesáti procent krytou úvěrem, pak mohou být úrokové náklady, když si úroky nezafixuji, poměrně kritické. Osmdesát procent velkých firem má úrokové sazby fixované, ale ze segmentu malých a středních podniků to je jen asi čtyřicet procent. Velké firmy prostě svá rizika řídí zpravidla sofistikovaněji. Ale i v této oblasti je vidět posun, protože už se najdou i firmy, které fixují úrokové sazby i na krátké a revolvingové úvěry. Ale třeba málo se ví, že umíme zafixovat i úrok na úvěru, který máte od někoho jiného. Úrok není z našeho pohledu atribut úvěru, ale produkt. Úroková sazba se běžně obchoduje. Když se firmy zeptám, jak ustojí tříprocentní nárůst úroků, považují to za sci-fi. Ale podle nás je to naprostá realita. Patrně to ustojí ekonomika, banky určitě dobře, otázka je, jak to ustojí nezajištěné firmy a předlužené domácnosti.

b_rimankova-17-ajpg

Růst v zásadě pozvolný, ale poměrně rychlý…

To je právě to důležité. A k tomuto vlivu přičtěte další dva, které mohou a budou tlačit na marže firem. Velká část českých podniků jsou exportéři, přičtěte tedy kurzová rizika. Očekává se, že koruna bude i nadále posilovat, a pokud neřídíte kurzová rizika, budete inkasovat stále méně. A konečně třetím a asi nejvýznamnějším vlivem jsou rostoucí mzdy. Ty také určitě nebudou klesat, naopak, stoupají i dvouciferně. V součtu tyto tři vlivy a jejich dynamika mohou představovat pro ekonomiku zásadní problém. Navíc v době, kdy nevíte, co s vaším produktem za pět deset let bude.

Může kondici firem pomoci vláda?

Nečekala bych inciativu ve smyslu financování, ale určitě by firmám prospěla lepší kvalita technického školství. A jestli firmy chtějí nebo musí investovat, tak teď je nejvyšší čas. Ale rozhodně by firmy neměly investovat jen proto, že jsou zrovna levné peníze. Investice musí mít jasný cíl a dávat smysl i při vyšších úrocích a bez nějaké dotační podpory.

Do čeho byste dnes, na hranici zlomu, investovala vy?

Do umělých inteligencí…

Nejsou pro banku právě ony ohrožením?

Jakože banky zaniknou? Nemyslím si to. Samozřejmě, určitě se v budoucnu významně promění, podobně jako některá jiná odvětví, a je těžké odhadnout, jak moc a v jakých směrech. Změny bych ale očekávala spíše v oblasti retailového než korporátního bankovnictví. Naše core kompetence je obchodování s rizikem, a to se domnívám, že nám zůstane. Korporátní bankovnictví je vztahový byznys.

Petr Karban, Be the Best, Zima 2017

 

Životopis

Barbara Řimánková
ředitelka pobočky pro korporátní klientelu Ostrava


Absolvovala pražskou VŠE, obor zahraniční obchod. Pět let po studiích pracovala ve vídeňské centrále rakouské společnosti OMV jako specialistka na controlling a plánování zahraničních majetkových účastí. Po návratu do České republiky pracovala jedenáct let pro Citibank v Ostravě, kde se začala specializovat na korporátní bankovnictví. Od roku 2008 je ředitelkou ostravské pobočky ČSOB, která je na tuzemském trhu jedničkou v oblasti korporátních financí a svou roli posiluje soustředěným důrazem na široké portfolio expertních a konzultačních služeb v oblasti strategického plánování.




Daně jako nástroj prosperity

Nižší daň z přidané hodnoty na potraviny, květiny, nebo snad dokonce na točené pivo je něco, co česká ekonomika opravdu nepotřebuje. Piva je tady všude dost, je nejlevnější v Evropě a spíše než k připravenosti na změny, které rychle roztáčí okolní svět, vede k dalšímu usedání prachu. A upřímně – tuzemské ekonomice příliš nepomůže ani oblíbené předvolební čarování s daní z příjmu a pojistnými sazbami ve stylu „bohatým sebereme, chudým přidáme“ nebo naopak. Přesto se v těchto tématech topily před volbami všechny velké politické strany. Samozřejmě – také vím proč – na plakátech a v politických diskusích se tímto způsobem snadno prodávají.

 Stát, a tedy jeho současní i budoucí lídři by měli uvažovat o tom, jak pomocí daňové politiky mohou podpořit vzdělání a rozvoj oborů, které budou pro ekonomiku klíčové.

To ovšem neznamená, že máme rezignovat na to, co je opravdu potřeba. Myslím tím strategickou daňovou politiku, která by zohledňovala budoucí potřeby státu, hospodářství a pomohla by zajistit konkurenceschopnost České republiky. Svět se neuvěřitelně zrychluje, nástup nových technologií mění celé průmyslové odvětví. Čeká nás revoluce v oblasti energetiky, mohutný posun v oblasti umělé inteligence a robotizace kompletně změní potřeby trhu práce. Stát, a tedy jeho současní i budoucí lídři by měli uvažovat o tom, jak pomocí daňové politiky mohou podpořit vzdělání a rozvoj oborů, které budou pro ekonomiku klíčové. Měli by co nejvíce podporovat firmy, které investují do výzkumu a vývoje, inovací a vzdělání v kontrastu s těmi, které neinvestují, neinovují a nevytváří novou hodnotu. Snažit se co nejvíce motivovat špičkové experty, aby nám houfně neutíkali do zahraničí, kde už to dávno pochopili.

Podporovány by měly být české i zahraniční technologické investice, jež přinášejí vyšší přidanou hodnotu.

Zvýhodnění by měly dostat například firmy, které se snaží budovat vlastní školy nebo jsou zapojeny do systému duálního vzdělávání, protože tak suplují roli státu, který se ukazuje jako naprosto nepřipravený na to, uspokojit budoucí strukturu poptávky na pracovním trhu. Podporovány by měly být české i zahraniční technologické investice, jež přinášejí vyšší přidanou hodnotu.

Jednoduše – myslím, že je čas si přiznat, že systém pobídek nastartovaný v devadesátých letech, jenž české ekonomice sice hodně pomohl, ale zároveň ji ve velkém přivedl k výrobě meziproduktů exportovaných dál, už se vyčerpal. A udělat velkou strukturální změnu. Daňová politika totiž může hrát významnou roli – a nejen jako motivátor změny. Nedívejme se pouze na to, kde a jak si prostřednictvím daní dnes vylepšit tu či onu rozpočtovou politiku, ale hlavně na to, jak jejich prostřednictvím zajistit budoucí prosperitu.

 

Hospodářské noviny, 3. listopadu 2017

jan_lucan_130

 

Ján Lučan, vrchní ředitel ČSOB Korporátního bankovnictví