Jak jste vlastně začal podnikání? 
Stavební firmu jsme se společníkem založili v roce 1994. Koupili jsme si fax, abychom mohli odeslat první nabídku na zakázku stavby supermarketu v Liberci, která nejprve vypadala velmi nadějně, ale nakonec jsme neuspěli. Takže jsme začali tím, že jsme na Břevnově opravovali ploty. Tehdy jsem měl nedlouho po absolvování Stavební fakulty ČVUT a ještě jsem pracoval u společnosti Hebel, abych mohl platit složenky.

Jaká zakázka rozhodla o tom, že jste nakonec v byznysu uspěli? 
Doba stavění přála a naše Trigema začala růst. Od rekonstrukcí přes první rodinné domy až po vlastní rezidenční development, který udělala o dva roky později. Dům s 32 byty v Radotíně jsme postavili vlastně ze záloh klientů, a to se metr čtvereční prodával za 18 tisíc Kč. Lidé viděli, že jsme denně osobně na stavbě a dáváme tomu všechno.

Jsou podle vás ceny nemovitostí už na vrcholu? 
Pražské ceny se utrhly nahoru někdy ve druhém čtvrtletí 2015. Standardní nabídka nových volných bytů v hlavním městě bývala totiž mezi šesti až sedmi tisíci. Tehdy jich ale začalo dramaticky ubývat, protože úředníci prakticky přestali vydávat územní rozhodnutí. Dnes jich je tudíž na trhu v nabídce jen asi 3600. Lidé si nemají co koupit, developeři také vytáhli ze šuplíků prémiové, dražší projekty a to vše tlačí obrovsky ceny nahoru.

Není už trh přehřátý podobně jako v roce 2007 před krizí? 
Ne, tehdy byla úplně opačná situace. Tehdy byla obrovská nabídka na trhu a hrozně moc se stavělo. Dnes naopak žene ceny nahoru nedostatek bytů, protože se pořádně nestaví kvůli zdlouhavým úředním procesům.

Nebrzdí se růst cen kvůli tlaku ČNB na nižší půjčky vůči hodnotě nemovitosti a nepůsobí také mírný růst sazeb u hypoték? 
Mírně se zpomalují prodeje, ale není to tak významné oproti tomu, jak dramaticky rostou ceny. Přispívá tomu také sdílená ekonomika, tedy nabízení bydlení přes Airbnb, které přitahuje pozornost lidí k tomu, aby kupovali byty jako investici. To ovlivňuje především trh v centru a v širším centru Prahy, kde už prakticky není rozdíl mezi cenami nového a starého bydlení.

Jak se vyrovnáváte s tím, že získat územní rozhodnutí a stavební povolení je teď v Praze podstatně delší?
Musíme mít rozpracováno více projektů najednou, což je samozřejmě náročné na náš pracovní kapitál, protože do nich investujeme vlastní peníze.

 

Vaším dlouholetým partnerem je ČSOB, byť předpokládám, že používáte i další banky. V čem je pro vás ČSOB jiná?
Jsme s nimi od založení firmy a úvěrově nás banka ošetřuje od té doby, co děláme rezidenční development. Líbí se mi, že naší branži dobře rozumí, takže dokáže být pružná a nad jednotlivými projekty s ní lze rychle komunikovat. A to myslím bez pochlebování – rezidenčnímu trhu její bankéři opravdu skvěle rozumí.

Už nazrála doba pustit se mimo Prahu i pro velké developery?
Ano. Začali jsme v Plzni stavět první projekt, 81 bytů kousek od centra, a hodně nás to baví. Chceme tam přinést jiný pohled na kvalitu, vyšší standardy bytů a veškerý servis přímo na místě. Takže jsme tam také otevřeli vlastní prodejní kancelář. Rezidenční trh většinou táhly jen Praha a Brno, ale jak ekonomika roste, zvyšují se mzdy a stále se drží nízké sazby hypoték, je možné lépe developovat i v dalších městech.

Prostě – lidé bohatnou a chtějí lepší bydlení i v regionech. Navíc povolovací procesy nového bydlení se v Praze úplně zasekly, takže je osvěžující zase stavět někde, kde to rozumně jde. Vyřídit vše potřebné nám v Plzni zabere zhruba polovinu času.

Na kolika nohou stojí skupina Trigema dnes?
Kromě developmentu, který je největší, máme ještě divizi, která staví a vlastní dva vědeckotechnické parky a další připravujeme. V Buštěhradu vedle univerzitního centra UCEEB jsme získali na stavbu příslib dotace a hledáme budoucí nájemce z řad vysokých škol a firem, abychom mohli začít stavět. Další bychom časem chtěli připravovat v Roztokách. Potom máme firmu Trigema Travel, která ovládá zimní areál Monínec a areál Samoty u Železné Rudy. Oboje chceme dál rozvíjet. A nedávno jsme pod Travel zaparkovali nový projekt vlastního vinařství. Chci postavit středně velké vinařství ve Veselí nad Moravou, které by mělo stát na slepém rameni Baťova kanálu. Mě víno ohromně baví, sám ho vybírám i pro zdejší restauraci Trifot a další naše restaurace a rád bych jednou dělal zhruba 150 tisíc lahví ročně. Na úpatí Bílých Karpat bychom chtěli potom vysadit nějakých 20 hektarů nových vinic.

Budete mít i vlastní vinárnu?
Ano, chceme tady v průchodu vedle Trifota udělat s Davidem Černým první vinárnu, kde budou obsluhovat roboti. Taková velká robotická ruka vám nalije víno a posadí ho na vozíček, který k vám sám přijede. Věříme, že to bude zábava. Otevírat bychom chtěli někdy v půlce příštího roku.

Na Monínci jste loni investovali do ojedinělé výroby sněhu, která funguje i při teplotách přes deset stupňů. Díky tomu garantujete sníh jako jeden z prvních areálů v Česku. Co chystáte letos a kdy chcete spustit vleky?
První malou hotelovou sjezdovku otevřeme 26. října a na velké máme ambici začít jezdit 17. listopadu, stejně jako loni. Chtěli bychom také ještě před sezonou zvládnout vybudovat nové parkoviště v polovině hlavní sjezdovky. Navíc intenzivně jednáme o rozšíření areálu o jednu novou sjezdovku s další pomou. To je ale běh na dlouhou trať. Odhaduji tak na pět let. Ale my jsme developeři, my v takových horizontech počítáme.

Když se tedy vrátíme k vašemu hlavnímu byznysu. Co vlastně znamená chytré bydlení, které na trhu prosazujete?
Je to soubor zhruba devíti parametrů, které dohromady tvoří vyšší kvalitu bydlení u nás už ve standardních cenách. Ať už jde o technickou vybavenost bytu, jako jsou například trojitá skla, vlastní rekuperační jednotka a inteligentní ovládání, nebo správná lokalita. Taková, v níž máte dobrou dopravní obslužnost, kde máte kam dát děti do školky a kde můžete nakoupit. Jednoduše – nestavíme někde v polích.

Co vás ještě baví na podnikání?
Občas se mě lidé ptají, proč pořád tolik pracuji a víc si neužívám. Ale já bych se bez práce zbláznil. Přece bych jen neseděl doma nebo cestoval nebo pil víno. To by nemuselo dopadnout dobře (smích). Mě teď nejvíce baví připravovat větší projekty, které mění tvář daného místa a mění ji k lepšímu. Nechci za každou cenu lokality vytěžovat z byznysového hlediska, mám naopak radost, když se povede projekt, na který budu moct být pyšný i za deset dvacet let. Takže dbám extrémně na to, aby naše stavby byly výjimečné a hravé. A každá trochu jiná. To českým městům pořád chybí.

 

Posunovací  a univerzální diesel-elektrické lokomotivy vyváží CZ LOKO prakticky do celého světa – od Finska a Pobaltí přes Turecko až po Jižní Ameriku a Afriku, kde firma plánuje nové projekty. Celkem tak dělá českému strojírenství pozitivní reklamu ve více než 40 zemích. „Co se týče destinací, tak technicky opravdu nemáme žádné limity,“ říká Josef Gulyás.

 

V CZ LOKO pracujete od roku 1993. Pokud správně počítám, tak jste do firmy nastoupil hned po škole a nyní v ní pracujete 23 let. Co vás v CZ LOKO drží?

Do CZ LOKO jsem spíš nastoupil ještě při škole, byl jsem prototypem tehdejšího systému, který umožňoval hlavně technickým studentům praxi u budoucího zaměstnavatele. Tehdy ještě fungovala úzká spolupráce budoucího zaměstnavatele a školy. My se dnes k tomuhle systému vracíme, protože byl po revoluci bohužel zrušen a technické profese kvůli tomu zásadně chybí. A co mě v CZ LOKO udrželo? Asi možnost ovlivňovat to, kam firma míří, a také týmový způsob spolupráce. Můžu říct, že v CZ LOKO mi nikdo nikdy neházel klacky pod nohy.

Generálním ředitelem jste se stal letos v dubnu. Jakými posty jste předtím v CZ LOKO prošel? A čím si během vašeho působení prošla firma?

Po maturitě jsem začínal opravdu jako  pomocný dělník, od čištění dílů pro lokomotivy. A bylo  mi jasné, že s tím musím něco dělat. V souběhu s dalším studiem vedla moje cesta přes řídicí  funkce ve výrobě na logistiku  a nakonec na vysněný obchod. Později jsem už jako obchodní ředitel zakládal například marketingové oddělení a pracoval i na nové mediální tváři  CZ LOKO. Firma mezitím prošla transformací z lokálního opraváře na evropského výrobce lokomotiv se vším, co tento proces provázelo a provází. To se týká  aktuální změny financování společnosti i investic do nových destinací a inovací.

V investicích spoléháte na pomoc banky?

Banka může pomoci v případě, že v konkrétní investiční nebo inovativní strategii vidí dlouhodobý smysl a rozumí našim cílům. Můžu říct, že v našem případě se o finanční partnery můžeme opřít. Je to hlavně díky dlouhodobé spolupráci a důvěře. Ta důvěra funguje v dobách, kdy se ekonomice daří, i v letech, které nejsou ekonomicky tak úspěšné. U ČSOB jednoznačně oceňujeme exportní financování. Bez toho bychom měli velký  problém. Jde o financování našich investičních záměrů a jsou  to bankovní garance. V Evropě je obecný trend doplňovat výrobu službami, tedy  například i nabídkou financování a poradenství. Naším cílem tedy už není jen prodat lokomotivu, naším cílem je prodávat komplexní řešení šité na míru konkrétnímu klientovi. A to je jeden z důvodů, proč  se obracíme na banku.

Na jaké trhy byste chtěli ještě proniknout a kde vidíte největší bariéry?

My chceme proniknout všude tam, kde máme co nabídnout. V téhle chvíli  je dokonce těžké říct,  že půjdeme kamkoli kromě Antarktidy, protože už dneska máme lokomotivy, které zajíždí až za polární kruh. Jedná se o naše stroje ve Finsku. Destinace musíme rozložit tak,  abychom například současný výpadek tři čtvrtě miliardy z Ruska a ze zemí na Rusko navázaných, mohli nahrazovat jinde. Celý trh se neustále posouvá. V jednu chvíli bylo cílem Rusko, teď se to stočilo na sever do Skandinávie. Dále budeme pronikat víc do zemí, jako  je například Turecko nebo Irán  a budeme se snažit stáčet do Afriky, která pro nás bude za pět let zajímavá. Co se týče destinací, tak limitace neexistuje. Dneska děláme například na projektu do Argentiny, hranice a vzdálenosti tedy nejsou problém.

Čím jste tedy limitováni? Jde například o připravenost infrastruktury v dané zemi?

V našem případě se vždy  přidáváme k nějakému developerskému projektu. To znamená, že v Asii nebo v Jižní Americe někdo začíná stavět infrastrukturu. Je tam někdo, kdo to chce financovat, pak existuje někdo, kdo tam chce dělat třeba signalizaci, pak někdo, kdo chce prodat vagóny, a pak je tam CZ LOKO, které chce prodat lokomotivy. Jeden bez  druhého to neumějí.

Co bylo nejtěžší, když jste se dozvěděl, že budete firmu s osmi stovkami lidí, sedmi provozovnami a čtyřmi dcerami včetně dvou zahraničních řídit?

Pro mě bylo a stále je největší výzvou pospojovat filozofii akcionářskou a řekněme exekutivní. Majitelé mají stanoveny strategické cíle, já je s nimi sdílím a teď je nutné najít co nejefektivnější cestu, jak k těm cílům dojdeme, což je ta část exekutivní. Zásadní proto je vysvětlit zaměstnancům, že výplatu jim nezaplatí nikdo jiný než spokojený klient. Obchodně to znamená mít dostatečně široké portfolio, abychom byli flexibilní a konkurenceschopní, zároveň ale to portfolio nesmí být tak široké, aby náklady na jeho vývoj a rozvoj nebyly příliš vysoké. To je ten kompromis, který se velice těžko hledá. Věčné vyvažování. Celý trh se neustále posouvá.

Co vám naopak po 23 letech ve firmě dělá největší radost?

Radost mi dělá, že jsme naše fabriky, ať už se jedná o výrobu v Jihlavě nebo opravny v České Třebové či v Přerově, posunuli, zmodernizovali, a to za plného provozu. Radost je, že jsme s českými lidmi, s českými mozky a s českými ručičkami nakonec schopní vyrobit lokomotivu, která je kvalitativně naprosto konkurenceschopná západním výrobcům a poměrem cena-kvalita-výkon je schopna obstát například proti nabídkám s Číny. Nikdy mě nijak nebralo fotit si lokomotivy a vláčky, ale pravdou je, že když člověk čeká před přejezdem a vidí projíždět lokomotivu, které ve fabrice vymýšlel design, tak je to dost velké zadostiučinění a je to zároveň i odpověď na to, proč jsem z CZ LOKO nešel třeba dělat do nadnárodní firmy. Tam bych se totiž k designu lokomotivy nikdy nedostal.