Česká republika zažívá období velmi solidního ekonomického růstu, s nímž je spojena nejvyšší zaměstnanost v historii a současně i nejnižší nezaměstnanost v rámci celé EU. Tato konjunktura s sebou přináší i zvyšující se nabídku volných pracovních míst, kterých je mimochodem nyní přes 170 tisíc, a velká část z nich směřuje do dělnických či pomocných profesí.

Pro řadu firem se nedostatek nových zaměstnanců stává překážkou pro splnění zakázek i pro jejich další rozvoj. Ve stále větší míře tak chybí technicky vzdělaní vysokoškoláci, středoškoláci a nakonec i učni. S rostoucím nedostatkem techniků se ČR potýká dlouhodobě a nelze doufat, že se v tomto směru situace někdy zlepší.

Problémem i nadále zůstává školství, kde se jasně odráží preference humanitního studia a především „tržní“ orientace na maximalizaci počtu vysokoškoláků, zatímco střední odborné a především pak učňovské školství se dostalo zcela na okraj zájmu státu a vlastně i samotných studentů. Přitom ani největší optimista snad nemůže doufat, že nové generace jsou závratně inteligentnější než ty předchozí, takže schopnost VŠ produkovat více absolventů souvisí spíše, řečeno citlivě, s flexibilnějšími požadavky některých škol vůči studentům. Zatímco nám tedy s nadsázkou řečeno VŠ expandovaly téměř do každého okresního města, firmy hledající učně či techniky si je musí včas samy co nejdříve „odchytit“ už na základní škole a v nejlepším případě i vychovat. A to je pro firmy jedna z mála „jistot“, které současná doba přináší.

Pokud potřebujete kvalifikované zaměstnance, tak si je samy a za své vychovejte. Stát vám při tom bude držet leda tak palce.

Komora.cz, červenec 2017