Navzdory často používanému a pro někoho oblíbenému tvrzení, že Česká republika je především zemí nadnárodních montoven, které využívají levnou pracovní sílu a časem zmizí do levnějších teritorií, data z podnikatelského sektoru stále častěji ukazují, že realita je přece jen mnohem pestřejší než uvedená strohá mediální zkratka. Česká ekonomika je samozřejmě především zemí s nadprůměrným podílem průmyslu na tvorbě HDP, exportu a samozřejmě i zaměstnanosti. Průmyslovou ekonomikou s vysokým podílem výroby automobilů, nicméně i zemí firem v dynamických a perspektivních oborech, kam nepochybně patří nemalá část strojírenství, nanotechnologie, IT služby a podobně, i když nejsou vidět tak jako montážní závody nadnárodních koncernů.

Nabourat přesvědčení o montovnách může zpochybnit právě statistika potvrzující dlouhodobě vysokou míru investic i ziskovosti tuzemských firem ve srovnání s většinou evropských zemí, a především pak docela vysoké výdaje na výzkum a vývoj, které v případě podnikatelského sektoru v posledních čtyřech letech překračují jedno procento HDP. Na první pohled se to může zdát docela málo, třeba ve srovnání se Švédskem je to polovina, nicméně i tak to znamená 11. místo v žebříčku zemí EU. Podniky v ČR tak evidentně nejenom montují, ale zaměřují se i na budoucnost, aby obstály ve stále větší konkurenci nejen na evropském trhu. Ono jim nakonec vlastně ani nic jiného nezbývá, pokud chtějí přežít posilující korunu, vyšší úrokové sazby, a především pak permanentní nedostatek zaměstnanců, což jsou mimochodem tři hlavní síly, které budou hýbat s českou ekonomikou v letošním roce. Teď už jen zajistit, aby na výzkum a vývoj měly kvalifikované zaměstnance. Ale to už je jiný, i když taky dlouhodobý příběh o školství zaměřeném na maximální produkci převážně humanitně vzdělaných inženýrů a magistrů.

Komora.cz, únor 2018