Umělá inteligence nachází obchodní příležitosti napříč kontinenty

Potřebujete fosfáty? Obchodujete s rybami, ale máte jich málo? Rádi byste vyváželi nealkoholické pivo? Nebo nabídli nano vlákno či optické přístroje? Ale nevíte, jak na to. Po dvou letech provozu v zahraničí přichází Československá obchodní banka (ČSOB) s aplikací Trade Club, v níž lze získat nejen obchodní kontakty od Maroka přes Norsko až třeba po Chile, ale také daňové a celní předpisy, či přímo nutné informace k založení firmy v daném státu. Zjednodušeně se jedná o digitální sociální síť a tržiště v jednom. 

Petr Manda (nalevo) a Jakub Váňa (napravo) diskutují o aplikaci Trade Club

Desetitisíce klientů osmi významných bankovních skupin, působících ve 33 zemích světa se propojují stejně jednoduše jako profesionálové na LinkedInu. „Jedná se o významnou bankovní inovaci na poli mezinárodního obchodu. Zájem o tuto platformu je ve všech zemích enormní,“ říká v rozhovoru manažer Trade Clubu Jakub Váňa.

Co je vlastně Trade Club?
Petr Manda: Zjednodušeně řečeno digitální tržiště, sociální síť, zdroj kontaktů a klíčových informací pro byznys v jednom. Jde o unikátní nástroj, jak s výrobkem či službou proniknout do jiných koutů světa, nebo odněkud něco dovézt do Česka. Trade Club nejen propojuje klienty bank spojených v alianci, ale nabízí informace například o celních, daňových, či legislativních otázkách v dané zemi.

Co je cílem Trade Clubu v České republice?
Manda: Podpořit naše firemní klienty při pronikání na zahraniční trhy, umožnit jim a zjednodušit přístup k novým obchodním partnerům, kteří jsou prověřeni jejich bankou.
Jakub Váňa: Pro řadu firem je zahraniční obchod vnímán, jako velmi komplikovaná záležitost. Aplikace Trade Club tyto bariéry významně snižuje. Nalezení nového obchodního partnera je stejně jednoduché, jako vyhledání kontaktů např. na sociální síti „LinkedIn“.

Manda: Menší a střední firmy v rámci globalizace stále více pronikají na zahraniční trhy, ale nemají na to dostatek kvalifikovaných odborníků. Takže pomocná ruka, jak snáze najít kontakt, či získat informace v zahraničí, je vždy vítána. První ohlasy, které po pilotním provozu máme od našich klientů – uživatelů Trade Clubu, jsou velmi pozitivní.

S Trade Clubem máte celý svět na dlani. Je Trade Club spíše šancí pro české firmy, jak navázat spojení se světem, anebo naopak o otevření českého prostoru zahraničním společnostem?
Manda: Je to obousměrná cesta. My Trade Clubem podporujeme české exportéry, tak i české importéry. Pokud vyvážíte, můžete si najít informace o potencionálních partnerech ve světě. Jestliže dovážíte, máte šanci být vidět po celém světě. Jasně zde specifikujete, o co máte zájem.

Jak to tedy funguje?
Váňa: Na základě zadání HS kódů pro mezinárodní obchod funguje v aplikaci algoritmus, který dává dohromady informace všech uživatelů, čímž propojuje subjekty s nejlepšími shodami. Není to tedy jen o aktivním zkoumání, ale česká firma může být vyhledána z druhé části světa, protože nabízí něco, co je v této části světa poptáváno.

Pomůže Trade Club společnosti, která by chtěla obchodovat v Uzbekistánu? Nebo opačně, v Chile by rádi nealkoholické pivo?
Manda: Ano. To jsou přesně příklady, jak Trade Club funguje. V tomto by šlo u využití první části aplikace – spojení svou subjektů. Následně by šlo využít i druhou, aby se český podnik dověděl, jaké jsou v Chile daně, cla a další předpisy, za jakých tam může výrobky vyvážet.
Váňa: Přihlášený uživatel během krátké doby zjistí vše, co potřebuje. Dokonce i něco navíc, protože se dostane k celosvětovým srovnáním a analýzám. Třeba kam se nejvíc dováží a vyváží pivo, jaký je meziročním růst. Najde, do kterých zemí se z Česka vyváží pivo, v jakých objemech. Z toho lze vyčíst určitý potenciál, na který trh se začít soustředit.

Co je další přidanou hodnotou Trade Clubu?
Manda: Že jde o sociální síť v obchodě a v bankovnictví, o tržiště. Můžeme ho nazvat místností, kde se klienti budou moci setkat, aniž by museli jezdit na zahraniční fóra. Což bývá časově i finančně náročné. Tady ale máte celý světa na dlani.
Váňa: Nejde jen o propojování, ale díky Trade Clubu si lze udělat analýzu určitého státu, podnikatel se dozví, co ho kde čeká.

Pojďme ještě více do hloubky…
Váňa: V jedné části aplikace lze najít také veškeré informace o dané zemi – například byznys kalendáře, rozpisy prázdnin… Následují informace o tom, jak založit v dané zemi společnost, nebo informace o státních a veřejných zakázkách. Často vyhledávané jsou data o HDP, inflaci a dalších makroekonomických ukazatelích, nebo jejich odhadech na další rok. Nechybějí ani jejich historické údaje.

Pro představu uvedu ještě přesný příklad: Vezměme třeba již zmíněný produkt pivo a cílovou zemi Indii. V aplikaci Trade Clubu najdete například veškeré importéry piva do Indie a také aktuální kontakty k nim. Ne- jedná se pouze o členy a uživatele aplikace, ale všechny importéry daného produktu do konkrétní destinace. Data pochází z mezinárodních statistik a výkazů.

Manda: Velmi žádané jsou informace o veletrzích v dané zemi spjaté s daným odvětvím. Aplikace nabízí i přehled aktivních online-shopů v té které zemi. Kromě odkazu na web se dostanu i k inzerci a mohu rovnou propagovat svůj výrobek. A ještě jeden příklad: Mám produkt, ale nevím, jestli se mi do nějaké země vyplatí vyvážet. V aplikaci jsou kalkulačky na to, abych si spočítal rentabilitu. Na základě informací o množství, dopravě, pojištění systém spočítá, jaké budou náklady. Ale zároveň se dozvím, jaké jsou průměrné ceny mého produktu v dané zemi, takže vzápětí zjistím, jakou bych musel nasadit cenu a následně, jestli by se mi takový obchod vůbec vyplatil.

Váňa: Aplikace pracuje i s tzv. black listy, takže najdu, jestli můj potenciální partner není na black listu nějaké mezinárodní organizace. A na jednom místě lze vyřešit problém náročného hledání a papírování. Přes HS kód a název země se dozvím veškeré informace o dokumentech, které musím vyplnit. A nejen to. Ono mi to dá i čistopisy těch dokumentů, ať importních nebo exportních. A tedy nemusím o nic žádat a ztrácet čas hledáním. Veškeré informace jsou maximálně aktualizované,  a výhodou je, že na většinu věcí lze nastavit tzv „hlídací pes“.




Ziskovost je zásadní pro budoucí růst

Sílící tlak na inovace a globální politický či ekonomický vývoj výrazně ovlivňují fungování a směrování firem. Jaké skryté hrozby číhají v současnosti na ty české, vysvětluje Marek Loula, vrchní ředitel korporátního bankovnictví ČSOB.

Jaký je stav podniků v České republice?

Je velmi dobrý! Ekonomický cyklus má však své zákonitosti a je zřejmé, že doba extenzivního růstu nemůže pokračovat done­konečna. Od finanční krize v roce 2008 jde vše kontinuálně nahoru, v současné době žádné problémy u firem nevidíme. Podniky mají hodně zakázek, exportu se daří, což je v naší ekonomice samozřejmě alfou a omegou. Ta situace je tak dobrá, že mnohé podniky dnes zakázky dokonce odmítají. Coby banka si však začínáme všímat jednoho velmi nebezpečného faktu ‒ snižování marží.

Firmy opravdu odmítají některé zakázky?

Mohu uvést příklad jednoho z našich klien­tů. Dlouhodobě se vyrovnává s problémem vhodných zaměstnanců. Nedostatek kmenových zaměstnanců řeší agenturními pracovníky. Je to ale řešení s riziky, protože se zvýší chybovost a tým není kompaktní. Management se rozhodl pro radikální řešení, a to omezit příjem zakázek. Krátké zastavení jim pomohlo se nadechnout. Zainvestovali do technologií, snížili personální nároky a náklady, zvýšili efektivitu, eliminovali chybovost. A po roce a půl se ukazuje, že to bylo nejlepší možné rozhodnutí. Řada firem se chová podobně a spousta jich to zvládla prozíravě ještě v době, kdy měly ze strany ČNB kurzový polštář.

Máme se připravit na opakování situace před deseti lety?

Nemyslím si. Tehdy se jednalo o náhlý propad zakázek v řádu desítek procent, nyní všechno roste. Vidíme však, že celá řada firem je pod sílícím tlakem snižování marže. Většina podniků je v takové kondici, že si s chvilkovým tlakem poradí. Pokud bude marže pod tlakem trvale, podnik musí reagovat. Ziskovost je zásadní pro budoucí růst.

Jedinou cestou jsou investice do automatizace a snaha mít vlastní výrobek spojený s výrazně vyšší přidanou hodnotu.

Existuje indikátor, který by řekl, kdy je ten správný okamžik na investice?

Univerzálně určitě ne, u každého sektoru je to jinak. Důležité je, aby firma znala své ukazatele, převážně jde o ukazatele rentability. Jako banka máme detailní srovnání napříč celou ekono­mikou, a proto dokážeme klientům kvalitně poradit.

Platí pořád, že jsme země montoven?

S tím tak úplně nesouhlasím. Montovny tu samo­zřejmě v devadesátých letech vznikaly, bylo by bláhové si myslet, že sem přijdou zahraniční firmy s vývojovými středisky. Byli jsme levná pracovní síla, lokálně dobře obslužná, se slušnou produkti­vitou. Ale právě vývoj v automobilovém průmyslu ukazuje, jak se podniky a trh vyvíjejí. Samy přišly na to, že jako pouhé montovny jsou vysoce zra­nitelné, začaly dodávat složitější výrobky, začaly ze základních produktů skládat větší a náročnější celky s vyšší přidanou hodnotou a tím posilovaly svou nezastupitelnost v celém řetězci. Stávaly se důležitější, integrální součástí celého řetězce, a když automobilky dnes investují do vývoje, už často s nimi. Nebo si přímo vývoj u svých doda­vatelů objednávají. Což je skvělá zpráva. Firmy však vědí, že je třeba investovat do svého výzkumu a investicí, ale je potřeba přidat.

Jak ovlivnily investice do rozvoje a výzkumu mezinárodní konkurenceschopnost českých podniků?

Po roce 2008 musely evropské firmy snížit a kon­centrovat výrobu a její velká část šla do České republiky. Proč? České firmy byly relativně dobře zainvestované, nové, pracovní síla levnější než jinde a pracovní morálka velmi podobná němec­ké. To se ale změnilo. Náklady u nás vzrostly, ale investice byly masivnější v Německu. Dnes se velmi často ukazuje, že konkurencí českým podni­kům nejsou ty španělské, francouzské, ukrajinské a jiné, ale právě ty německé. Přestože je jejich pracovní síla dražší, jejich produktivita je vyšší, chybovost nižší, manipulace a logistika je na vyšší úrovni. Jedním z hlavních důvodů je vyšší míra automatizace.

Je to obecnější trend?

V posledních dvou třech letech je viditelně vyšší aktivita českých majitelů na zahraničních trzích a z mnoha příkladů je vidět, že zahraniční pod­niky jsou lépe připraveny, výroba je efektivnější. Takže jestli před deseti lety jsme byli levní a efek­tivní a tím jsme přitáhli řadu příležitostí, dnes už to většinou neplatí.

Co s tím můžeme dělat?

Jedinou cestou jsou investice do automatizace a snaha mít vlastní výrobek spojený s výrazně vyšší přidanou hodnotu, která vás pevně integruje do celého řetězce. Na to potřebujete kapitál a čas. Poslední roky kurzového polštáře byly ideálním časem a ti chytří ho využili.

Export táhne českou ekonomiku, ale není současná situace trochu nečitelná? Trump, Juncker, Čína, Rusko, Írán, Sýrie… Panuje nějaká nervozita?

Především jsou nereálné představy, že bychom mohli efektivně fungovat mimo EU. Je pravda, že v minulých letech byl český export postižen v mnoha tradičních oblastech, sám jste je zmínil. Ten dopad vidět je. Když to vypadalo, že dojde k uvolnění situace v Íránu, řada klientů o tuto destinaci měla zájem. Po uvolnění sankcí se na íránský trh obratem vrhly všechny vyspělé ekonomiky, Britové, Francouzi, Němci…. V Írá­nu mají s „československými“ výrobky velmi dobré zkušenosti. Celou řadu produktů dodnes používají například ve strojírenství. Obecně tam máme skvělé jméno a vnímají nás jako němec­kou kvalitu za poloviční cenu. Jinak ale, pokud jde o export, jeho masivní část směřuje do Evro­py a tam žádná rizika neevidujeme. Zajímavé ale může být sledování dopadu jednání v trojúhelní­ku USA – Evropa – Čína.

Objevují se nové oblasti? Afrika, Jižní Amerika…

Pro řadu tuzemských podniků byly dlouho klíčovými východní trhy, zejména Rusko. Vlivem ekonomických sankcí musí hledat nové odbytiště jinde. Jednou ze zajímavých oblastí je Afrika, která vykazuje velmi zajímavou ob­chodní dynamiku. Dlouhodobě jsou zde aktivní firmy z řad bývalých koloniálních velmocí. Daří se zde i tuzemským firmám. Za zmínku stojí například firma Iveco, která dodala na Pobřeží slonoviny 450 autobusů za více než dvě miliardy korun. Jsme rádi, že jsme se jako banka mohli podílet na této transakci. Pro české firmy je to potvrzením, že zde dokážeme obstát i ve světové konkurenci. Takový obchod, jaký realizovalo Iveco, s sebou vždycky nese nějaké další naváza­né aktivity a kolem toho se mohou vytvořit nové příležitosti.

Zastavme se ale u kurzu. Jaká je vaše představa reálné síly koruny?

Domnívám se, že bude posilovat. Pokud bude koruna posilovat postupně, problém to není. Krátkodobě se firmy mohou zajistit. Utéct z toho problému však zcela nemůžou, můžou ho oddá­lit nebo zpomalit. České firmy už ale pochopily, že je lepší pracovat se zajištěním a vyhnout se nejistému vývoji kurzu. Dnes většina firem s kurzovým rizikem aktivně pracuje. Zajištění vyhladí krátkodobá rizika a dává jistotu.

Je čas na diskuzi o euru?

Ekonomika se vzhledem ke své proexportní otevřenosti na euro velmi silně váže a nikdy to nebude jinak. Diskuze o euru tedy není ekono­mická, ale politická. Na druhou stranu, budeme­-li mít euro, nikdy nebudeme už moci realizovat vlastní monetární politiku a s tím spojenou podporu v exportu, která tu byla. Když se euro dostalo z dvaceti tří na dvacet osm, představova­lo to pro exportéry výrazný impulz a velká příle­žitost. Euro jistě některá rizika omezuje a mnoho podniků s výjimkou mezd své náklady realizují v eurech, protože je to pro ně snazší. Zase jako příklad mohu použít automobilový průmysl, kde jsou vazby na euro interně zakotveny ve směr­nicích mnoha podniků, a dokonce k tomu motivují i své dodavatele. Takže celé řetězce de facto fungují na bázi eura, pouze do účetnictví to vstupuje v korunách.

Rizikem jsou i rostoucí úrokové sazby…

V těch úrovních, kde se pohybujeme, to pro firemní sektor je sice nepříjemné, ale není to hlavní problém. Navíc když jsme se bavili o kur­zovém riziku, tam si můžete zajistit krátkodobé výkyvy. Tady si můžete zafixovat úrok i u dlou­hých projektů a víte přesně, kolik budete platit příštích deset let.

Je na­prosto zřejmé, že hlavním úkolem ve všech seg­mentech je růst efektivity a diktát technologií je zřejmý.

A co když se potká s ostatními faktory?

Samozřejmě souběh faktorů, které působí na hospodaření firem negativně, není úplně dobrý a vede k nárůstu rizika. Všechny zmíněné faktory působí na snižování marží, ale v koneč­ném důsledku mohou být tím motorem, který akceleruje investice do technologií a změnu struktury ekonomiky.

Posilující koruna, rostoucí úrokové sazby, mzdový tlak. Jaká rizika pro podniky můžou představovat tyto skutečnosti?

Kombinace těchto skutečností je pro podniky určitě hrozbou, jednotlivě jde ale o příležitost ke zlepšení fungování firmy. Je tu řada pod­niků, u kterých jsou rizika menší právě proto, že s nimi dlouhodobě počítají. Náklady jdou nahoru všem a rychleji než prodejní ceny. Mnozí to však řeší především snahou dohnat klesající marže obratem, a to nemusí být vždy správná cesta. Někdy je skutečně lepší přibrzdit, dovolit si i mírný propad a investovat. Protože je na­prosto zřejmé, že hlavním úkolem ve všech seg­mentech je růst efektivity a diktát technologií je zřejmý. Naštěstí je tu česká schopnost řešit věci za chodu, zlepšovat podnik a procesy. V tom jsme dobří, tahle tradiční česká schopnost tu je, vidím to při mnoha návštěvách firem a jsou to skvělé příběhy.

Kterých sektorů se toto riziko týká nejvíce?

Nejlépe je to vidět v automobilovém průmyslu. Objemy tam jsou vysoké, automobilky jsou pod velkým tlakem a reakce trhu přenášejí na své do­davatele. Jako by zapomněly na rok 2008, kdy se mnohé z nich dostaly do problémů a ty přenesly na své partnery. Bez nich ovšem nemohou exis­tovat, a proto si to tehdy velmi rychle uvědomily a začaly měnit podmínky, aby jim dodavatelé nezkrachovali. Proč? Protože automobilka má svůj core byznys zpravidla v motorech, lakovně, montáži, ale významnou část procesu výroby tvoří subdodávky v režimu just in time. Ten řetězec je tak propojený a vazby tak těsné, že automobilky si nemohou dnes dovolit, aby v něm některý článek vypadl. Dnes jako by na to zapomněly a tlak na cenu se opět zvyšuje. Jsem svědkem toho, že ve snaze získat nové zakázky jsou dodavatelé nuceni snižovat i ceny stávají­cích dodávek. Jsme malý trh, a pokud pomineme sektorové externality, pak je to o dobrých a špat­ných firmách, o vítězích a poražených.

 

Komora, září 2018




Úvodník Marka Louly: Panorama M&A

Vážení obchodní partneři, vážení přátelé, vážení čtenáři Panoramy,

každý den se setkáváme s tím, jak Vás, naše klienty, trápí nedostatek pracovních sil, neustálý růst mzdových nákladů a také dopady sílící koruny. Na druhou stranu také vidíme, jak se tuzemským podnikům daří, a to dokonce tak, že úspěšně nakupují firmy v zahraničí. Krásným příkladem je akvizice skupiny vlastnící znojemskou Pegas Nonwovens, která úspěšně ovládla americkou společnost First Quality Nonwovens a společně se tak stala světovou trojkou v oblasti netkaných textilií.

Firmy bezesporu patří mezi nejdražší obchodovatelné subjekty na světě. I když ne pro každého jsou tyto obří transakce každodenně na očích, bezpochyby mají velký vliv na svět okolo nás. Spousta z Vás, čtenářů Panoramy, jste majitelé firem nebo se přímo podílíte na řízení podniku a rozhodování o jeho budoucnosti. Mnoho majitelů stojí na rozcestí a klade si otázku: Jak dál? Jaké jsou další možnosti směřování mé firmy? Či řeší největší podnikatelské dilema – koupit, či prodat?

V tomto vydání ČSOB Panoramy Vám přinášíme ucelený pohled na trh M&A. Dočtete se o tom, jakých nejčastějších chyb při prodeji firmy se mnozí dopouštějí, jak se jim efektivně vyhnout. Dozvíte se také, že český trh M&A ještě zdaleka nenaplňuje svůj potenciál, nebo že ceny firem stále mají kam stoupat, i když se to tak na první pohled nemusí zdát.

Děkujeme, že čtete náš magazín ČSOB Panorama, a přeji Vám příjemné a inspirativní čtení.

Marek Loula

 

jan_lucan_130

Marek Loula, vrchní ředitel Korporátního bankovnictví ČSOB

 




Ivan Meloun: Český trh akvizic má stále kam růst

Ceny firem dosáhly na nejvyšší hodnoty v historii, přitom nevidíme významné signály, že by ceny měly klesat, naopak je zde potenciál dalšího mírného růstu, říká Ivan Meloun, ředitel akvizičního financování v ČSOB.

Jaká je tedy aktuální prodejní cena český firem ve srovnání se zahraničím?

Pro ocenění hodnoty firmy lze použít řadu metod. Standardně se vychází z hodnoty násobků EBITDA, to jsou výnosy před odečtením úroků, daní, odpisů a amortizace. Tento parametr velmi dobře charakterizuje provozní výkonnost. Hodnota společnosti se pak odhadne jako násobek hodnoty EBITDA snížený o úvěry a navýšený o hotovost. Zatímco běžná cena, za kterou se firmy obchodují v západní Evropě, vychází z devítinásobku EBITDA, v Česku je to obvykle sedmi- až osminásobek této hodnoty, a někdy je dokonce cena ještě nižší, třeba jen pětinásobek. To je jeden z důvodů, proč si myslím, že firmy nejsou předražené a že v nejbližší době k poklesu jejich cen nedojde. Naopak – podle mne je zde stále prostor pro mírný růst.

Je na trhu dostatečná nabídka firem k akvizici?

Bohužel v tomto ohledu je situace v Česku málo dynamická. Ve srovnání se zahraničím a především se západní Evropou se tady firmy obchodují relativně málo. Stejně tak je málo firem, které se veřejně obchodují na burze. Není to ovšem vina burzy, čeští majitelé se neradi dělí o informace a o řízení firmy už vůbec ne. Taková situace je nepříjemná i pro menší investory, kteří nemají jak uplatnit své volné prostředky a rádi by investovali do konkrétních zajímavých podniků. Místo toho jim často nezbývá než jen nakupovat dluhopisy nebo uložit peníze v bance na termínované vklady.

Řada podniků vznikla v devadesátých letech a je stále řízena svými původními vlastníky a zakladateli. Nemůže trh rozhýbat nutná generační obměna?

K té již dochází, ale zatím nejsou náznaky, že by se trh natolik rozhýbal, aby se přiblížil situaci v zahraničí. Pozorujeme také rozdíly mezi malými a velkými firmami, majitelé menších podniků mají obvykle horší odhad. Majitelé si myslí, že když firmu sami vybudovali, tak se mohou také sami a bez odborné pomoci vrhnout na její prodej a zvládnout to stejně úspěšně. Bohužel pak často narazí, protože se najednou dostanou do oblasti, ve které se nikdy předtím nepohybovali. Kdyby si najali zkušené poradce, tak by svou firmu prodali pravděpodobně mnohem lépe, a to i po odečtení jejich provize.

Firmy nejsou předražené a v nejbližší době k poklesu jejich cen nedojde. Naopak – podle mne je zde stále prostor pro mírný růst.

Mají podnikatelé vůbec přehled o tom, jaká je hodnota jejich firmy, pomůže třeba spolupráce s bankou?

Prodávající obvykle mají přehled, za jakou cenu se prodávají podobné podniky, jako je ten jejich. Vědí, že to může být třeba osminásobek EBIDTA, ale obvykle to zůstane nesplněným přáním, na takovou cenu nejsou schopni dosáhnout, protože jejich firma není na prodej profesionálně připravena. Je to škoda, my bychom jim mohli jako banka pomoci: připravili bychom firmu na prodej, našli pro ni vhodného investora, provedli ji celým prodejním procesem a navíc bychom případně byli schopni výslednou transakci pro nového kupujícího zafinancovat.

Spolupráce může mít i jinou podobu, banka může například ještě před prodejem firmy poskytnout úvěr na výplatu nerozděleného zisku stávajícímu akcionáři. Prvním efektem je snížení kupní ceny pro nového majitele, který tak nemusí shánět tolik peněz. Dalším efektem je to, že banka bude mít obdobné požadavky na zjištění situace ve firmě jako nový investor. Proto bude chtít zmapovat rizika, nastavit reporting, seznámit se s managementem atd. Tím vlastně dojde k určité simulaci prodejního procesu nanečisto a pro firmu může být takové „cvičení“ s bankou užitečné i v případě, že by se nakonec prodejní proces neuskutečnil. Cílem je, zejména u rodinných firem, dát firmě a vlastníkovi zpětnou vazbu, jak firmu více institucionalizovat, tj. zavést do ní profesionální management, nastavit standardní informační toky a stávajícího vlastníka a současně ředitele firmy lehce upozadit. Tedy posunout ho z běžné provozní role do role kontrolní, kdy bude rozhodovat spíše o strategických záměrech, zatímco najatý management bude řídit každodenní běh firmy. Banka pak v takovém případě velmi ráda s novým managementem vybuduje vztah, který může přetrvat i po prodeji firmy, dokonce může novému vlastníkovi na nákup firmy půjčit. Pro banku je důležité, když už firmu zná a ví, jakých dosáhla výsledků. Obě strany tak mohou ze spolupráce benefitovat.

V řadě případů dochází k vypořádání uvnitř rodiny nebo se firma předává managementu a celý plán ani nepočítá s financováním transakce z další zdrojů, třeba bankovním úvěrem. Je jasné, že pokud se s účastí banky při financování odkupu vůbec nepočítá, tak se dohodnutá částka musí přizpůsobit aktuálním možnostem nabyvatelů a podmínky pro prodávajícího tak mohou být podstatně méně výhodné.

Našli bychom i přesto nějaké zajímavé akvizice, které se udály v poslední době a na kterých jste se podíleli?

Je jich řada, bohužel informace o některých z nich nejsou veřejné. Na rozdíl do zahraničí se firmy jen nerady chlubí svými akvizicemi zvláště v případě, kdy součástí operace bylo i externí dluhové financování.

Zajímavý byl majetkový přesun třeba ve společnosti Kovolis Hedvíkov. To byl podnik původně založený dvě rodinami a po vyrovnání podílů přešlo vlastnictví na jednu z nich.

V oblasti korporátního financování to byla akvizice středoevropské divize společnosti Pepsi-Cola, kterou zakoupila jiná firma z oboru, a to Karlovarské minerální vody. Byla to několikamiliardová operace s mezinárodním přesahem.

Financovali jsme třeba i odkup poloviny společnosti TV Prima od švédského strategického investora zpět do českých rukou. To je rovněž vynikající příklad toho, jak může vstup strategického investora pomoci zvýšit hodnotu společnosti. Švédům se to podařilo a jejich angažmá v českém mediálním podniku se jim bohatě vyplatilo.

Naši podnikatelé se ale nebojí být aktivní ani mimo Českou republiku a své investice směřují i do zahraničí. Měli jsme tak příležitost být u financování dosavadní největší české investice v USA, kterou uskutečnil family office R2G, sdružující peněžní prostředky rodin Oldřicha Šlemra, Eduarda Kučery a Pavla Baudiše. Při ní R2G, která vlastní znojemskou Pegas Nonwovens, ovládla americkou společnost First Quality Nonwovens a stala se tak světovou trojkou v oblasti netkaných textilií. Byl jsem účastníkem celého jednání a byl jsem i přítomen v New Yorku při podpisu smlouvy. Líbilo se mi, jak to celé profesionálně proběhlo. Bezprostředně po uzavření obchodu přišli dosavadní i nový vlastník do továrny, aby nejprve osobně informovali zaměstnance o změnách, a teprve pak byla zpráva poskytnuta veřejnosti a publikována ve světových médiích.

Když zmiňujete zahraniční akvizice, je nějaký rozdíl v tom, jak v zahraničí zaměstnanci přijímají prodej své firmy?

Ano, mnohem častěji mají přímé otázky, požadují informace o tom, co s nimi bude, zda budou mít práci, jak se změní jejich podmínky. Chtějí vědět, jak se bude transakce komunikovat třeba zákazníkům. Dovedu si představit, že v Česku se v takové chvíli nebude diskutovat vůbec nebo jen o podružnějších záležitostech.

Hlavní rozdíl mezi námi a třeba právě Amerikou je v tom, že kdykoli se tam zaměstnanci sejdou, tak se znova ujišťují o tom, že jejich firma je ta nejlepší na světě. Sami věří, že v tom, co dělají, jsou skutečně nejlepší. U nás jsme sice také často na špici, ale jen málokdo se v tom také sám utvrzuje. V tomto bychom si mohli vzít příklad a měli bychom si umět dodat sebevědomí a mít schopnost prezentovat se navenek. V tom jsou pro nás Američané nedostižní.

Naši podnikatelé se ale nebojí být aktivní ani mimo Českou republiku a své investice směřují i do zahraničí.

Ve kterých oborech vidíte pro akvizice nejlepší příležitosti nebo naopak největší rizika?

Rádi se podílíme na transakcích z potravinářského segmentu, to je stabilní obor. Nové příležitosti jsou stále i v telekomunikacích, kde je ještě prostor pro akvizice lokálních hráčů. Zdravotnictví je také velmi dobrý segment se stabilním výnosem, i když pro investice velmi obtížný. Karty jsou již rozdány, stát neprivatizuje, nedá se nic koupit. V této oblasti financujeme velkou skupinu Agel, a to u nás i na Slovensku, je to další příklad vynikající česko-slovenské spolupráce.

Dříve jsme byli velmi aktivní v energetice a rádi jsme ji financovali, ale postupem doby se situace proměnila. Energetika je dnes hodně neprůhledná, je nejasná vládní energetická koncepce v návaznosti na klimatické změny, nedají se odhadnout případná budoucí regulační opatření ze strany státu a hlavně změny dotační politiky, na které bohužel dnešní energetika stojí a padá.

Obecným rizikem, které může postihnout podniky ze všech oborů, jsou technologické změny a inovace, které firma na rozdíl od jiných nezachytí a přestane tak být konkurenceschopnou. V důsledku toho se může dostat i do problémů se splácením úvěrů na investice.

Je nějaký moment, ve kterém se akviziční financování ČSOB liší od jiných bank?

Podobně jako naši konkurenti i my jsme součástí mezinárodní bankovní skupiny KBC. Na rozdíl od ostatních jsme si ale podrželi kompetence v řadě sofistikovaných oborů, mezi něž patří i akviziční financování, realizujeme ho v tuzemsku a schvalujeme v sídle ČSOB zde v Praze. Naše konkurence obdobné specializované služby a poradenství poskytuje jen ze svých centrál ze zahraničí. Řekl bych, že i toto je důležitý moment, který přitahuje talenty do našeho týmu akvizičního financování. Máme zde vysoce odbornou pracovní skupinu, která disponuje nejen znalostí českého trhu, ale má podstatné know-how ze zahraničí, kde jsme také stále aktivní. Díky tomu jsme schopni přinést expertní pohled na věc a zkušenosti z jiných zemí sem, do České republiky. Právě kvůli detailní znalosti českého trhu můžeme odhalit všechny příležitosti, které u nás jsou. Úzce spolupracujeme i s dalšími pobočkami naší mateřské banky KBC, především na Slovensku a v Maďarsku. Jsme tak schopni zajistit komplexní služby, které zahrnují součinnost našich partnerských bank z těchto zemí.

Ale především jsme banka, která ráda půjčuje tady v Česku a na projekty českých firem. Jsme velmi otevření a vstřícní, pokud jde o projekty, které hodlají naše firmy uskutečnit, a rádi posoudíme každý nový podnikatelský projekt.

Také jsme největší korporátní banka na trhu, máme velkou bilanci a díky tomu jsme schopni profinancovat i velké úvěry v řádu několika miliard – a to sami, nejsme nuceni takovou operaci syndikovat. Klientovi to přinese zjednodušení komunikace i úsporu na poplatcích, protože vše zajišťuje jediný subjekt. Naše portfolio úvěrů dlouhodobě přesahuje jednu miliardu eur a stále cílíme na další růst.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Pro někoho jsou finance nudné, ale já sám to, co dělám, považuji za tvůrčí činnost. Baví mne různorodost a pestrost jednotlivých obchodních případů, mám možnost se setkávat se stále novými klienty, hledat neustále nové příležitosti. V oboru akvizičního financování se pohybuji od roku 2004 a tato práce mi stále ještě nezevšedněla.

 

Alexander Lichý




Cenu ropy nelze přesně odhadnout, dá se však zajistit

Poroste, nebo klesne? Analytici denně sledují vývoj a snaží se předpovědět, co bude s cenou ropy. Ta pak přímo ovlivňuje cenu pohonných hmot. A to i v České republice. Velmi rychle, skoro on-line. Češi s tím sice nic neudělají, ale i jich se dotýká geopolitické napětí na Blízkém Východě nebo zostřující se obchodní bitva mezi USA a Čínou. Dá se s tím nějak bojovat? Existuje možnost ochránit své podnikání proti rostoucím cenám ropy, potažmo nafty? Co může, nebo co by spíš měl udělat každý dopravní podnik či zemědělec v Česku vysvětluje v rozhovoru pro deník E15 Jan Boháč, manažer pro komoditní zajištění Československé obchodní banky.

 

Jak důležité je pro bankéře či analytika české banky sledovat dění a vývoj kolem OPEC?

Pohyb ropy a kolísání cen komodit má přímý dopad na mnoho našich klientů. Riziko plynoucí ze změn ceny ropy se nejvíce dotýká dopravců, ať už kamionové dopravy, nebo přepravy osob, například dopravních podniků měst. Dále také zemědělců či cestovních kanceláří. Tím, že se cena nafty či leteckého kerosinu přímo odvíjí od ceny ropy, tak sledovat dění kolem OPECu je pro nás extrémně důležité. On je jedním z cenotvůrců na trhu.

Máte vůbec šanci se dostat k nějakým zásadním informacím? A třeba ještě dříve, abyste jim mohli přizpůsobit svá následná rozhodnutí?

OPEC se řídí striktní informační politikou, takže vycházíme z oficiálních informací, které vydávají agentury Bloomberg a Reuters. Přebíráme také zprávy od našich partnerů z londýnského derivátového trhu, kde tyto bankovní operace obchodujeme. ČSOB je v rámci KBC zodpovědná za komoditní výzkum, kterému dominuje právě ropa. V rámci naší práce se snažíme klientům dodat co nejpřesnější popis nejen toho, co se děje právě teď, ale samozřejmě i náš názor na budoucí vývoj. Klienty totiž ani tak nezajímá, proč dnes stojí barel ropy 75 dolarů, ale kde bude cena zítra nebo za měsíc.

Jak rychle se v Česku projevují výsledky jednání OPEC? Tedy výkyvy cen ropy?

Maximálně v řádu dnů, stále častěji však téměř ihned. Na jakékoliv rozhodnutí zemí OPEC okamžitě reagují obchodníci na burzách. Obchodují se různé ropy – Brent či WTI – tyto trhy dokáží velice promptně všechny informace přetavit ve změnu ceny. Pokud to jsou informace, které takzvaně podpoří cenu ropy, tak cena vzroste v pár sekundách. A na tomto základě se ovlivňuje cena ropných destilátů v České republice.

Čím to, že každý český občan zjistí téměř vzápětí, že zdražuje ropa, takže pohonné hmoty, ale obráceně téměř nikoliv?

Pokud se jedná o zdražování, tak vidíme rychlé reakce. Třeba na benzínových pumpách se vyšší cena objeví v řádu dnů, maximálně týdne. Na druhou stranu, pokud dojde ke zlevnění ropy, tak je časová prodleva delší a tam už můžeme spekulovat, jestli je to dáno opravdu tím, že benzínová stanice měla nakoupené zásoby za vyšší cenu a čeká, než je vyprodá, a nebo je tam prostor pro dodatečný zisk.

Co ovlivňuje ceny ropy a proč jsou tak nestálé?

Důvod je nepružnost jak na straně nabídky, tak na straně poptávky. Jakmile tedy dojde k neočekávanému vývoji, ať již v nabídce nebo poptávce, cena ropy reaguje velmi citlivě. Pokud vezmeme například rok 2014, kdy jsme zaznamenali pád ceny ropy ze 115 dolarů za barel až pod 30 dolarů, tak klíčovou roli sehrál nečekaný nárůst produkce v USA v důsledku technologického průlomu tzv. frakování. Těžba z břidlic dokonce Spojeným státům zajistí již ke konci tohoto roku pozici největšího světového producenta ropy před Ruskem a Saúdskou Arábií. Ropa je navíc komodita cyklická, což znamená, že reaguje výrazně na pohyby v globálním hospodářském cyklu. Jako názorný příklad může sloužit výrazný nárůst cen v letech 2003-2008, který byl tažený právě solidní kondicí globální poptávky, zejména z rozvíjejících se ekonomik.

Co ještě dále ovlivňuje cenu ropy?

Jedná se o širokou paletu faktorů. Kdybych měl ale zmínit jeden důležitý pro první polovinu tohoto roku, pak by se zajisté jednalo o nárůst geopolitického napětí na Blízkém východě. V posledních týdnech pak i trh s ropou ovlivňují obchodní třenice mezi USA a Čínou.

Odkud se dováží ropa do Česka?

Do České republiky proudí ropa ze dvou zdrojů. Tím prvním je ropovod Družba, kterým přitékají asi dvě třetiny z celkového objemu ropného importu, a to převážně z Ruska. Tím druhým pak Ingolstadt, jenž přivádí z oblasti Kaspického moře.

Pokud vezmeme například rok 2014, kdy jsme zaznamenali pád ceny ropy ze 115 dolarů za barel až pod 30 dolarů, tak klíčovou roli sehrál nečekaný nárůst produkce v USA…

Je tedy česká ekonomika přímo závislá na rozhodnutích OPECu?

Česká ekonomika se svým charakterem řadí k malým a otevřeným ekonomikám, což jinými slovy znamená, že

nás zásadním způsobem ovlivňují jakékoli externí šoky. Ať již to jsou rostoucí ceny ropy nebo třeba probíhající normalizace úrokových sazeb ve Spojených státech. Pokud neuvažujeme o absolutní izolaci po vzoru Severní Koreje, pak nezbývá než se s touto realitou smířit.

Jaký dopad na české firmy má nestálá cena ropy?

Dopad rozlišujeme podle toho, jestli jde o producenty dané komodity, a nebo jsou to její spotřebitelé. Pokud je to producent nebo obchodník, který má ropu nakoupenou za pevnou cenu, tak tyto subjekty jsou senzitivní na pokles ceny. Naopak, pokud jde o spotřebitele, třeba dopravci, tak ti mohou být v situaci, kdy poskytují své služby na základě pevné smluvní ceny, kterou se zavázali plnit po určité období. Pak zhruba znají své výnosy, neznámou je však cena nafty během toho daného období, kdy smluvně poskytují fixní cenu.

Uvedl byste příklad?

Tedy typicky autobusová společnost, která zabezpečuje dopravní obslužnost pro nějaký kraj. Pokud se ona autobusová společnost domluví na podmínkách s krajským úřadem a garantuje neměnné ceny za kilometr za celý rok, ideálně okamžitě by měla provést u banky zafixování ceny nafty na celý rok dopředu. Ví, kolik jejich autobusů najede ročně kilometrů a kolik spotřebuje nafty. Tato společnost může vstoupit do jednání s bankou a provést tzv. zajišťovací operaci a zajistit si cenu nafty na dané časové období dopředu.

Co kdyby někdo chtěl s výkyvy cen nafty tzv. spekulovat?

Ono by se to nemuselo vyplatit. Z letitých zkušeností také víme, že se to nevyplácí. Rozhodně se na spekulacích nedá stavět stabilní finanční plán. Pokud dojde k zafixování ceny vstupů i výstupů, tak marže podnikání není ohrožená, ať bude výkyv cen nafty jakýkoliv. Jsou tam dvě zásadní věci. Při zajištění nese riziko banka a klient nikdy neprodělá. Cena ropy kolísá a dalo by se říci, že jednou firma vydělá, jednou prodělá. V tom však tkví obrovské nebezpečí, protože ceny sice kolísají, ale zároveň se pohybují trendově. Na trhu je rostoucí trend, který vidíme od roku 2015, kdy byla cena ropy 34 dolarů za barel, nyní jsme na 75 dolarech. Takže za poslední roky sledujeme stabilní růst cen, sice s menšími výkyvy, ale přesto pořád nahoru. Pokud by firmy spoléhaly na to, že jednou koupí dráž a jednou levněji, tak tato sázka nemusí vyjít, protože denní malé výkyvy cen směrem dolů nepokryjí ztráty z celkového trendového růstu cen za dané období. Pro firmy nemá smysl spekulovat, protože těžko odhadnou trend cen.

Co má tedy udělat přepravní firma, dopravní podnik, ale i zemědělské družstvo, které spotřebovávají naftu?

Vždy se musí kvantifikovat riziko. To znamená zjistit, kolik nafty budu potřebovat proto, abych mohl fungovat a dostát svým závazkům, ke kterým jsem se zavázal. Musím vědět, za jakou cenu budu onu dopravní službu poskytovat, popřípadě s jakými náklady na pohonné hmoty firma kalkulovala při sestavování finančního plánu. Důležité je zvážit i měnu zajištění, protože pokud jde třeba o českou dopravu s mezinárodní působností, tak s největší pravděpodobností firma tankuje i za eura.

Podceňují čeští podnikatelé možná rizika? Nebo že si je neuvědomují?

Firmy mají poměrně velké zkušenosti se zajišťováním měnového rizika, tedy se zajištěním kurzu koruny vůči dolaru nebo euru. Čeští klienti si výrazně oblíbili také úrokové zajištění, kde se zajišťují proti vzestupu úrokových měr. Komoditní zajištění je dalším kamínkem do mozaiky toho, co finanční trhy mohou nabídnout. Když se na to podíváme z pohledu komoditního rizika a firem, tak u malých a středních firem si dovolím mluvit o podceňování. Například menší dopravní firmy nebo zemědělská družstva o tom riziku vědí, také vědí, že ho podstupují, ale přesto je tam tendence řešení rizika odkládat. A pokud dojde k negativnímu cenovému pohybu, tak dochází k alibismu: On trh se pohnul. Svádí se to na třetí stranu, na vyšší moc. U velkých společností je povědomí o komoditním zajišťování větší, protože mají vlastní finanční oddělení a specialisty finančního řízení. Tam vědí, že se mohou zajistit proti cenovým pohybům a naučili se s tím velmi dobře pracovat. Velké rezervy vidíme u středních a menších podniků.

Je to o zodpovědnosti? O spekulacích? O tom bezstarostně vydělat?

Některé společnosti se naučily nechat hráčskou vášeň bokem a přijmuly metody vyhodnocování a řízení rizika. Podstatná je zodpovědnost a disciplína a pravidelné zajištění marže z podnikání, pokud je to proveditelné. Samozřejmě, někdy se firmám povede jednou, či dvakrát odhadnout tržní vývoj a společnost na tom vydělá, ale potřetí už to nevyjde a firma se dostane do významné ztráty. Otázkou je cíl podnikání daných firem, zda je to rychlý zisk a akceptace rizika, nebo je to řízení a zajištění rizika a udržitelnost podnikání.

Kdo jsou větší hráči?

Majitelé. Manažeři zpravidla neriskují a „nehrají“. Snažíme se klienty naučit jednu věc, že je nejlepší mít ošetřené maximum rizik. Protože čím míň jich podstupujete, tím máte lépe zajištěné podnikání a můžete se věnovat dalším věcem, rozvoji. Zásadní je se nedívat na věci z pohledu vývoje ceny, ale z pohledu udržení marže. Vždy by firma měla mít jisté to, na co kalkuluje marži. Kdo riskuje může skokově víc vydělat, ale také skokově víc prodělat.

dostát svým závazkům, ke kterým jsem se zavázal. Musím vědět, za jakou cenu budu onu dopravní službu poskytovat, popřípadě s jakými náklady na pohonné hmoty firma kalkulovala při sestavování finančního plánu. Důležité je zvážit i měnu zajištění, protože pokud jde třeba o českou dopravu s mezinárodní působností, tak s největší pravděpodobností firma tankuje i za eura.

Podceňují čeští podnikatelé možná rizika? Nebo že si je neuvědomují?

Velké společnosti  vědí, že se mohou zajistit proti cenovým pohybům a naučili se s tím velmi dobře pracovat.

Firmy mají poměrně velké zkušenosti se zajišťováním měnového rizika, tedy se zajištěním kurzu koruny vůči dolaru nebo euru. Čeští klienti si výrazně oblíbili také úrokové zajištění, kde se zajišťují proti vzestupu úrokových měr. Komoditní zajištění je dalším kamínkem do mozaiky toho, co finanční trhy mohou nabídnout. Když se na to podíváme z pohledu komoditního rizika a firem, tak u malých a středních firem si dovolím mluvit o podceňování. Například menší dopravní firmy nebo zemědělská družstva o tom riziku vědí, také vědí, že ho podstupují, ale přesto je tam tendence řešení rizika odkládat. A pokud dojde k negativnímu cenovému pohybu, tak dochází k alibismu: On trh se pohnul. Svádí se to na třetí stranu, na vyšší moc. U velkých společností je povědomí o komoditním zajišťování větší, protože mají vlastní finanční oddělení a specialisty finančního řízení. Tam vědí, že se mohou zajistit proti cenovým pohybům a naučili se s tím velmi dobře pracovat. Velké rezervy vidíme u středních a menších podniků.

Je to o zodpovědnosti? O spekulacích? O tom bezstarostně vydělat?

Některé společnosti se naučily nechat hráčskou vášeň bokem a přijmuly metody vyhodnocování a řízení rizika. Podstatná je zodpovědnost a disciplína a pravidelné zajištění marže z podnikání, pokud je to proveditelné. Samozřejmě, někdy se firmám povede jednou, či dvakrát odhadnout tržní vývoj a společnost na tom vydělá, ale potřetí už to nevyjde a firma se dostane do významné ztráty. Otázkou je cíl podnikání daných firem, zda je to rychlý zisk a akceptace rizika, nebo je to řízení a zajištění rizika a udržitelnost podnikání.

Kdo jsou větší hráči?

Majitelé. Manažeři zpravidla neriskují a „nehrají“. Snažíme se klienty naučit jednu věc, že je nejlepší mít ošetřené maximum rizik. Protože čím míň jich podstupujete, tím máte lépe zajištěné podnikání a můžete se věnovat dalším věcem, rozvoji. Zásadní je se nedívat na věci z pohledu vývoje ceny, ale z pohledu udržení marže. Vždy by firma měla mít jisté to, na co kalkuluje marži. Kdo riskuje může skokově víc vydělat, ale také skokově víc prodělat.

Děláte rozdíl mezi malými a velkými zákazníky?

Ne, nerozlišujeme velké a malé zákazníky. Z hlediska obchodovatelnosti máme nastavené minimální objem, který u dopravy činí 25 tun, což je jedna cisterna. Víme, že některá družstva spotřebují v sezoně tři až čtyři cisterny za měsíc. Takže i takoví klienti se mohou zajišťovat.

 

Jan Boháč
manažer pro komoditní zajištění, Finanční trhy ČSOB

Vystudoval Ekonomickou fakultu Technické univerzity v Liberci. V ČSOB působí od roku 1998. Od počátku je členem týmu Finančních trhů, kde se nejprve věnoval obchodování s cizími měnami. V roce 2007 se jako člen derivátového týmu začal věnovat obchodování s burzovními finančními deriváty. V ČSOB úspěšně řídil implementaci obchodování s OTC komoditními deriváty, díky čemuž banka získala schopnost aktivně nabízet produkty sloužící k zajištění komoditního rizika. Výrazným oceněním těchto aktivit je skutečnost, že se v roce 2008 Finanční trhy ČSOB staly v rámci skupiny KBC Centre of competence právě v oblasti v komoditního zajištění.

Vít Chalupa

E15, 25. červen 2018




Nejlepší okamžik pro prodej firmy je právě nyní

A poradenská společnost v oblasti fúzí a akvizic s nejdelší historií v České republice v tom může efektivně pomoci, dodává Marek Rehberger, výkonný ředitel v Patria Corporate Finance.

Společnost Patria Corporate Finance je nejstarší českou poradenskou společností v oblasti M&A, jejíž historie sahá až do roku 1994. Nyní je součástí skupiny ČSOB, a je tak připravena poskytnout poradenské služby pro 4000 korporátních, 110 000 firemních a 5000 privátních klientů banky. Doplňuje tak poradenské portfolio služeb skupiny ČSOB především o dnes velmi aktuální oblast nákupu a prodeje firem.

 

Říkáte, že ideální okamžik pro prodej firmy je právně teď. Čím je nynější situace tak unikátní?

Je tam několik faktorů, které se vzájemně podporují. Firmy a investoři mají přebytek hotovosti, pro kterou hledají uplatnění. Možností, jak zhodnotit úspory, mnoho není, a tak kupují nemovitosti, akcie na veřejných trzích nebo celé společnosti. Postupně rostou mzdové náklady, rostou úrokové sazby, rostou ceny nemovitostí, zvyšuje se inflace, posiluje koruna a obtížněji se bude vyvážet… Pokud někdo uvažuje o prodeji podniku, tak zlatá rada je neváhat. Jsme nyní na vrcholu hodnoty firem, tato situace patrně vydrží jeden nebo dva roky, pak už se nějakou dobu optimální situace nebude opakovat. Ceny nemovitostí od roku 2008 stouply na dvojnásobek a hodnoty firem sledovaly prakticky stejný trend.

Předpokládám, že prodat firmu je ale podstatně složitější úkol než prodat nemovitost…

Je to tak. Při prvním zběžném pohledu na věc to vypadá, že jsme svého druhu „realitka na firmy“, ale ve skutečnosti je pro úspěšný prodej firmy potřeba mnohem větší know-how a zkušenosti. Bohužel řada majitelů, kteří se v této oblasti neorientují, obtížnost prodeje své firmy podcení. Nezvládnutý prodej podniku má často negativní dopad na zaměstnance, poškodí vztahy s odběrateli nebo dodavateli, utrpí pověst firmy jako takové. Důsledkem je pak i to, že majitel nezíská za prodej takovou částku jako v případě, kdyby byl celý proces veden správně.

Jak hledáte zájemce o prodej firmy – nebo oni hledají vás?

Řada poptávek na spolupráci při prodeji nebo koupi firem přichází rovnou od majitelů firem nebo investorů. Je to proto, že jsme se v tomto oboru postupně vypracovali na jedničku na trhu a klienti nás znají. Někdy se také na základě signálů z trhu dozvíme o uvažovaném prodeji sami a majitele oslovíme s nabídkou. Hlavní část zájemců nás ale kontaktuje na základě doporučení bankéře z ČSOB, třeba proto, že sami o prodeji uvažují a požádali jej, aby jim s danou situací pomohl. Některé společnosti se také mohou dostat v rámci svého životního cyklu do stavu, kdy prodej ekonomicky nebo technologicky silnějšímu partnerovi je pro současného majitele tím nejlepším východiskem z obtížné situace. Pak to může být zase bankéř, který situaci podniku průběžně sleduje a který majiteli navrhne, aby o prodeji uvažoval. V tom je postavení ČSOB unikátní: má kompletní škálu finančních a poradenských služeb, a tak je schopna podat svým klientům pomocnou ruku ve všech fázích životního cyklu jejich podnikání – a do toho patří i ukončení aktivní podnikatelské činnosti a prodej firmy.

Dají se nějak určit hlavní důvody pro prodej firmy?

Situace v České republice je specifická v tom, že hodně firem vzniklo v devadesátých letech. Tehdejší třicátníci a čtyřicátníci se nyní dostávají do bodu, kdy musejí uvažovat o tom, jak dál. V případě rodinných firem přichází v úvahu předání v rámci rodiny, v ostatních případech může být logickým krokem prodej firmy. Majitelé se dostávají do věku, kdy už je vedení podniku nad jejich síly, nebo chtějí už se svou náročnou prací skončit a užít si peníze, které vydělali. Jiní se zase mohou dostat do situace, kdy nevědí, jak dál firmu strategicky rozvíjet.

Nezvládnutý prodej podniku má často negativní dopad na zaměstnance, poškodí vztahy s odběrateli nebo dodavateli, utrpí pověst firmy jako takové.

Jak celý proces prodeje firmy technicky probíhá a jaká při tom může být vaše úloha?

Prodej firmy probíhá ve třech základních fázích – je to příprava nabídky, dále vyjednávání s potenciálními zájemci a nakonec uzavření transakce a vypořádání.

V první fázi se uskuteční prvotní analýza, jejíž součástí je tržní ocenění společnosti a nalezení „podnikatelského příběhu“ firmy, který pomůže vzbudit zájem u případných investorů. Následuje příprava marketingových dokumentů. Jednak je to prvotní shrnutí o předmětu prodeje, takzvaný teaser, který je zpravidla jednostránkový. Podrobnějším materiálem, který sestavujeme, je investiční memorandum popisující fungování firmy již detailněji; jeho rozsah bývá okolo 50 stran. Tyto materiály sestavujeme sami a často pro nás představují nejnáročnější část spolupráce. Současně sestavíme širší okruh investorů, které navrhujeme oslovit, a konzultujeme jejich seznam s prodávajícím. Vybrané firmy pak oslovíme a požádáme je o indikativní nabídky.

Ve druhé fázi vyhodnotíme předběžné nabídky a na jejich základě doporučíme klientovi, se kterými potenciálními investory bychom měli jednat dále; obvykle jsou dva nebo tři, nejvýše však pět, větší počet by už byl nepraktický. Následuje hloubková kontrola (due diligence), připravíme manažerské prezentace, často doprovázené prohlídkou výrobních prostor. Současně zpracujeme on-line knihovnu (data room) veškeré shromážděné dokumentace o prodávané společnosti, do níž mají zájemci přístup. Zde jsou uloženy důležité smlouvy a další dokumenty, které se týkají majetkových poměrů a obchodní činnosti podniku. Od zájemců pak očekáváme konečnou závaznou nabídku.

Třetí fází je pak výběr nejlepší nabídky, uzavření kupní smlouvy a konečně vypořádání transakce. Někdy je v této fázi nutné schválení Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Pokud by v konečné fázi vybraný investor z nějakých důvodů odstoupil, oslovili bychom dalšího v pořadí z těch, kteří podali závaznou nabídku.

Každá z uvedených fází tedy zahrnuje několik samostatných úkolů a je na dohodě s klientem, které fáze a které jednotlivé činnosti pro něj uděláme my a které si zajistí vlastními silami. Záleží na tom, jestli mu jen chybí potřebné kapacity, nebo zda postrádá i zkušenosti nebo orientaci na trhu. Dochází i k případům, že prodávající již je na prodeji předběžně dohodnut s konkrétním kupcem. Pak dohlédneme jen na to, aby prodávající dostal za prodej spravedlivou cenu a aby řádně proběhlo i vypořádání obchodu.

Jak dlouho celý proces trvá a jaká je cena za vaše služby?

Každá fáze typicky trvá dva až tři měsíce, celý prodej je tak možno uskutečnit v horizontu šesti až devíti měsíců. Někdy ještě předchází úvodní fáze, která řeší případy, kdy firma nemá jasný byznys plán nebo nemá dořešenou a zkonsolidovanou vlastnickou strukturu. To se musí dát do pořádku nejdříve.

Naše cena je převážně konstruována jako „success fee“, tedy odměna za úspěšnou transakci. V praxi to znamená, že menší fixní částky inkasujeme za realizaci první a druhé fáze, které jsou spojeny s vypracováním dokumentace a vynaložením značného úsilí na naší straně. Hlavní část odměny se odvíjí od konečné částky transakce, obvykle činí 2‒4 procenta z kupní ceny, v závislosti na velikosti transakce. Pro klienta to znamená, že v celém procesu stojíme na jeho straně; je totiž i naším zájmem, aby celá operace proběhla úspěšně a aby prodávající dosáhl na co nejvyšší prodejní cenu.

Pokud jsme narazili na otázku ceny za prodej firmy, jak se nejčastěji stanoví její výše?

Modelů je více, každé ocenění je do jisté míry akademické cvičení a naše role je v tom, aby odhad byl co nejpřesnější. Nejblíže realitě se dostáváme při použití srovnatelných prodejů, které se uskutečnily v minulosti. Máme na to speciální databáze, z kterých vycházíme, a výsledky jsou poměrně přesné. Standardně očekávanou cenu odvozujeme z hodnoty EBITDA, což jsou výnosy před odečtením úroků, daní, odpisů a amortizace. EBITDA vlastně charakterizuje provozní výkonnost společnosti. Hodnota společnosti (equity value) se pak odhadne jako násobek hodnoty EBITDA zmenšený o úvěry a navýšený o hotovost. Násobky se dnes pohybují v rozmezí 5‒15 s tím, že v extrémních případech mohou být i přes 20. Ale to se týká firem s opravdu velkým růstovým potenciálem.

Říkáte, že je ideální doba pro prodej firmy. Je také vhodný okamžik pro akvizice?

Ekonomika roste, firmy a investoři mají často dostatek nebo i přebytek hotovosti. Akvizice fungující firmy může být nejrychlejší cestou, jak rozšířit svůj byznys. Postavit novou továrnu na zelené louce trvá nejméně pět let, fungující fabriku je možné získat a provozovat podle svých představ za několik měsíců.

Zájem o akvizice je živý, vidíme transakce nejrůznějšího typu, firmy expandují horizontálně, kdy kupují své konkurenty, nebo vertikálně, kdy kupují své dodavatele nebo odběratele. Často diverzifikují, tedy expandují do dalších oblastí. Buď tam vidí perspektivu třeba z technologického hlediska, nebo se chtějí zajistit proti výkyvům obchodního cyklu ve svém segmentu podnikání. Je zajímavé pozorovat, jak firmy dnes přistupují k expanzi: „Dobrý hospodář jen kupuje, ten nikdy neprodává“, jak nadneseně říká jeden náš klient a tímto pravidlem se celý život řídí – vlastní už dvacítku firem.

Trend se oproti devadesátým letům obrátil a čeští podnikatelé stále více pronikají i do jiných zemí než na Slovensko – odvažují se jít do Maďarska, Německa, Turecka nebo do USA. Naše výhoda je v tom, že máme přehled i na mezinárodním trhu, a tak jsme schopni pomoci i s akvizicí mimo naše území, kdy se můžeme obrátit na své partnery v zahraničí.

Postavit novou továrnu na zelené louce trvá nejméně pět let, fungující fabriku je možné získat a provozovat podle svých představ za několik měsíců.

Jak se liší proces akvizice firmy od jejího prodeje?

Pokud byl náš klient již osloven přímo prodávajícím, pak pro něj připravíme indikativní nabídku, uděláme hloubkovou kontrolu nabízené firmy, ověříme její fungování a sestavíme závaznou nabídku. V případě úspěchu vyjednáme smlouvu a zajistíme, aby proběhlo plnění, obvykle převod akcií. Opět jsme na straně klienta a staráme se o to, aby nabídka byla férová, často jde o tendr, takže kupující nesmí přeplatit, ale současně se musí snažit dát takovou nabídku, aby v konkurenci uspěl.

Pokud má klient volné prostředky a chce, abychom mu pomohli najít vhodný podnik ke koupi, využijeme opět našich znalostí trhu, abychom mu vhodnou firmu vytipovali, jeho jménem učinili nabídku a majitele přesvědčili k prodeji.

Častým případem je, že se současně staráme o financování akvizice. Kupující může mít totiž jen část prostředků, zbytek se financuje bankovním úvěrem nebo jinými formami externího financování. Obvyklý model je takový, že kupující zaplatí 30 % kupní ceny přímo, zbytek se uhradí z bankovních a jiných zdrojů.

Podobně jako u prodeje je hlavní část naší odměny „success fee“. To se odvíjí od hodnoty firmy, ale je stanoveno fixně, nikoli procentem z prodejní ceny – nedává totiž smysl, abychom měli zájem na co nejvyšší kupní ceně, cíl klienta je právě opačný.

Nezřídka je naší hlavní rolí odstínit klienta směrem k protistraně. My vlastně někdy hrajeme toho zlého, aby si náš klient mohl udržet určitý nadhled a pouze strategicky sledoval proces akvizice či prodeje správným směrem.

Prodej firmy může být velmi emotivní záležitost, setkáváte se s tím?

Naším úkolem je emoční bariéry překonat, v procesu prodeje vstupujeme jako třetí strana mezi kupujícího a prodávajícího. Tím jsme schopni řadu tlaků absorbovat. Někdy emoce nevedou k optimálním rozhodnutím, prodávající se často zdráhá přenechat podnik svému konkurentovi, tedy člověku, se kterým mnoho let tvrdě soupeřil na trhu. Přitom právě nejsilnější konkurent může být tím nejvhodnějším kandidátem, aby podnik a jeho byznys úspěšně převzal; prokázal totiž, že má nejlepší schopnosti, sílu nebo know-how. Za každou firmou se skrývá nějaký podnikatelský a lidský příběh – sledovat a rozkrývat tyto příběhy je to, co mne na mé práci nejvíce baví.

 

Alexander Lichý

 

Marek Rehberger
rehberger@patria.cz

Managing Director, Patria Corporate Finance

Marek Rehberger je zodpovědný za řízení týmu Patria Corporate Finance a poskytování služeb a poradenství u velkých projektů v oblasti fúzí, akvizic, odprodejů, IPO a ocenění. Má více než 16 let zkušeností v oblasti firemních financí a kapitálových trhů. Jeho zkušenosti zahrnují strukturování a úspěšné uzavření smlouvy o partnerství mezi ČSOB a Českou poštou. V rámci svého působení v ČSOB řídil akvizice dvou penzijních fondů (Zemský a Hornický), akvizici 50% podílu v ČSOB Factoringu a odkup minoritních akcionářů ČSOB. Mezi další úspěšné transakce patří prodej Českomoravské záruční a rozvojové banky a Burzy cenných papírů Praha. V roce 2000 byl členem hlavního týmu v rámci ČSOB odpovědného za převzetí Investiční a Poštovní banky (IPB). V letech 2002 až 2005 měl na starosti arbitrážní řízení ČSOB proti Slovenské republice. V roce 2006 strukturoval rozsah bankovních služeb pro výběr elektronického mýtného na dálnicích České republiky. Marek je předsedou představenstva a výkonným ředitelem Patria Corporate Finance. Získal inženýrský titul na Vysoké škole ekonomické v Praze.

 




Podnikatelé na rozcestí

Našli odvahu a po sametové revoluci se vrhli na budování vlastního byznysu. Dnes řídí úspěšné firmy a musí se rozhodnout jak dál, pro mnoho z nich nastává čas skončit. „Generační obměnu ve vedení společnosti často provází její prodej novému investorovi, dosavadní majitelé ale komplikovanost takové transakce podceňují – ke své škodě,“ upozorňuje Štěpán Černohorský, výkonný ředitel poradenské společnosti ČSOB Advisory.

Právě přichází celá generace podnikatelů do věku, kdy začínají přemýšlet o budoucnosti své i své firmy. Mají jasnou představu, jak se svým majetkem naložit?

Máme zkušenost, že jejich záměry nejsou vyhraněné, nemají jasnou vizi v tom, jak pokračovat. Na začátku se obvykle zvažuje celá škála možností, my jim pomáháme se zorientovat, vysvětlujeme všechny varianty a jejich výhody a nevýhody. Ukazujeme jim cesty, ale konečné rozhodnutí zůstává na vlastnících samotných.

V případě rodinných firem přichází třeba v úvahu předat podnik potomkům, pokud o jeho vedení mají zájem a je zde dobrá šance, že takový úkol zvládnou. Mezi další varianty patří třeba odprodej managementu nebo jinému investorovi. Záleží i na tom, jakou úlohu chce dosavadní majitel nadále hrát. Může se z účasti na firmě úplně stáhnout a využít peníze z prodeje pro své potřeby, může dále mít ve firmě nějakou kontrolní nebo strategickou úlohu nebo se může přesunout na méně náročnou pozici, ve které ale stále může uplatnit své know-how, např. ve výzkumu a vývoji.

Ideální je situace, kdy se majitel rozhodne pro nějaké řešení, například pro prodej firmy, a toto rozhodnutí chce dokončit v nějakém delším časovém horizontu, třeba tří až pěti let. Pak máme dostatek času podnik na změny připravit a omezit možná rizika. To v důsledku pozitivně ovlivní i hodnotu firmy pro současného majitele.

Majitelé se soustředili na rozvoj a přitom se pozapomnělo na potřebné procesy – velkou firmu nelze řídit stejně jako malý rodinný podnik.

Jaké jsou klíčové otázky, které si musí prodávající položit, a jak pomáháte hledat na ně správné odpovědi?

Každá situace je jiná, vždy je nutná detailní analýza, která určí, v jakém stavu je daná společnost a její procesy. Zásadní moment je, zda je firma vůbec na prodej připravena. Zvláště u menších podniků je majitel ústřední postavou, na níž jsou fungování firmy i její budoucnost přímo závislé. Taková závislost představuje pro kupujícího riziko a toto riziko se nutně projeví i na ceně, kterou může nabídnout. Na nás je, abychom pomohli uvedené riziko eliminovat. Je potřeba zapojit další důležité osoby, kterým majitel věří a kteří firmu a její procesy znají. Zpravidla jsou to manažeři; pro jejich zapojení je možné vytvořit vhodné motivační programy. Musí tu být armáda lidí, kteří budou schopni firmu dále řídit a obchodně posouvat dál, a to i po odchodu původního vlastníka.

Častý je také případ, kdy podnik nemá dlouhodobé finanční a obchodní plány, není jasné jeho směřování, neexistuje jasný plán dalšího rozvoje. Přitom právě to jsou zásadní faktory, které budou zajímat každého, kdo by chtěl podnik převzít.

Naším úkolem je také nalézt úzká hrdla dalšího rozvoje, ta musíme pojmenovat a nalézt způsoby, jak je efektivně odstranit a zvýšit tak budoucí výkonnost firmy. Takovým velmi aktuálním úzkým hrdlem je nedostatek zaměstnanců. Zpravidla není možné nové pracovníky snadno najít, a tak je alespoň nutné mít nějaký retenční program, který především klíčové zaměstnance ve společnosti udrží.

Kde dělají podnikatelé, kteří uvažují o prodeji své firmy, nejčastější chyby?

Zásadní je, když podcení náročnost přípravy a délku celého procesu. Je to pochopitelné, většina majitelů především menších společností se věnovala hlavně rozvoji svého podniku a s nákupem nebo prodejem firem nemají zkušenosti. U větších společností vidíme častěji realističtější pohled na věc. Pokud jde vše hladce, může dojít k převodu na nového majitele a vypořádání převodu vlastnictví do šesti až devíti měsíců. Jen výjimečně lze tento proces urychlit, třeba v případě, kdy prodávající a kupec jsou již předem nějak dohodnuti a zbývá vyřešit jen dílčí úkoly, třeba stanovení odpovídající kupní ceny nebo příprava dokumentace.

Naopak v případě, že je potřeba nejprve vyřešit nějaké problémy, úzká místa nebo rizika, o nichž jsme se již zmínili, je proces o to delší. Hodně firem vyrostlo z malého podnikání a staly se z nich organizace s mnohasetmilionovým nebo i miliardovým obratem. Podnikání se rozšířilo o nové provozovny, obchod, logistiku… Majitelé se soustředili na rozvoj a přitom se pozapomnělo na potřebné procesy – velkou firmu nelze řídit stejně jako malý rodinný podnik.

Také všechny operace, které se týkají nemovitostí, mají zákonné lhůty, které celkovou dobu prodlužují. Může se ukázat, že třeba část nemovitostí není součástí majetku firmy a že je technicky ve vlastnictví fyzických osob. Takový majetek je třeba předem konsolidovat. Některé účetní operace spojené s majetkovými přesuny je zase vhodné uskutečnit koordinovaně a ve vhodný okamžik, například ke konci fiskálního období. Častý je i případ, kdy majitel nechce prodat firmu jako celek a hodlá odprodat jen její část. V takovém případě může nastat potřeba majetek nejprve rozdělit a přesunout jej do samostatných firem.

Zcela typicky se to opět týká nemovitostí: majitel firmy se rozhodne odprodat jen výrobní část s obchodem a výrobní haly, sklady a další nemovitosti si ponechá s tím, že je bude novému majiteli pronajímat. O takové řešení má často zájem i budoucí investor. Zatímco pro rostoucí firmu bylo přirozené zisky postupně reinvestovat a pořizovat si vlastní výrobní nebo obchodní prostory, pro kupce může být pořízení podniku spolu se všemi jeho nemovitostmi brzdou, která zpomaluje návratnost jeho investice.

Není také problém v tom, že majitelé nejsou schopni správně odhadnout hodnotu svého podniku?

Ano, je to tak. V některých případech mají nadsazená očekávání, ale mnohem častější je případ, kdy hodnotu své firmy podcení. Považují ji totiž jen za soubor majetku, u kterého maximálně zohlední případné závazky a pohledávky. Opět platí, že větší organizace mají realističtější představu, menší podniky zase svou hodnotu nedoceňují, často o ní nemají ani rámcovou představu.

Co musí na druhé straně podniknout ten, kdo má zájem fungující firmu koupit?

Především je třeba provést hloubkovou kontrolu, kdy se na základě znalosti tržního prostředí a podkladů od prodávajícího ověří, zda tu nejsou nějaká podnikatelská rizika, je třeba rozpoznat úzká místa, která by bránila dalšímu rozvoji podniku, který je předmětem nabídky. Je nutné posoudit podnikatelský plán a konečně provést vlastní odhad ceny, kterou kupující prodávajícímu nabídne nebo porovná s jeho požadavky. Samostatnou kapitolou pak bývá začlenění této kupované společnosti do stávající struktury firem kupujícího.

V některých případech mají podnikatelé nadsazená očekávání, ale mnohem častější je případ, kdy hodnotu své firmy podcení.

Častým případem je také vypořádání podílů ve firmě, a to mezi společníky nebo rodinnými příslušníky. Tady je zase důležité navrhnout vhodnou akviziční strukturu. Přicházejí totiž v úvahu různé varianty, jak může nabyvatel podíl přijmout: buď jako fyzická osoba nebo jako společnost. Tady velmi záleží na tom, jak chce dále se svým podílem naložit. Může také potřebovat zajistit financování pro svou akvizici – pro banku je zpravidla jednodušší financovat společnost než fyzickou osobu. Při vypořádání podílů mezi společníky nebo uvnitř rodiny je cena obvykle dána předchozí vzájemnou dohodou, případný odhad ceny je tady zpravidla jen pomocný argument.

Máte nějakou radu na závěr?

Každý podnikatel, který vybudoval úspěšnou firmu k obrazu svému, by se měl smířit s tím, že jednou bude dál fungovat i bez jeho účasti. Ba co více, měl by sám aktivně v dostatečném předstihu pracovat na tom, aby svůj podnik připravil na předání tak, aby jeho nástupce měl šanci v jeho práci úspěšně pokračovat. Především v případě, kdy se rozhodne svou firmu prodat, neměl by celý záměr ani vlastní prodejní proces bagatelizovat. Lidé, kteří s tím nemají zkušenosti, se totiž mohou dopustit řady chyb, které mají zpravidla jeden společný nepříjemný důsledek, a tím je snížení hodnoty firmy pro stávajícího vlastníka. Práce poradců není sice zadarmo, ale vložené náklady se často mnohonásobně vrátí, a to proto, že předání proběhne úspěšně a při prodeji se dosáhne mnohem lepších podmínek.

Alexander Lichý




Jsou firmy už moc drahé?

Otázka, kterou si jak investor, tak prodávající kladou každý den a odpověď je překvapivě jednoduchá ‒ jak pro koho. Nehledě na množství oceňovacích modelů, cena podniku (stejně jako všeho ostatního) je udávána klasickými tržními silami ‒ poptávkou a nabídkou. Pokud se podíváme na stávající situaci na místním trhu, můžeme dojít k závěru, že v tuto chvíli je trh formován primárně velkým množstvím volných peněz, a tedy poptávkou po čemkoliv, co přinese zajímavý výnos.

Poptávku po firmách můžeme rozdělit do tří hlavních kategorií: investiční fondy, strategičtí investoři a rodinné fondy. V čem tedy spočívají hlavní rozdíly v jejich přístupu?

Strategický investor často oceňuje společnost skrze strategické záměry a potenciální synergie. U těchto typů investorů samozřejmě cena také hraje významnou roli, ale jsou zpravidla schopni nabídnout vyšší cenu, jelikož se na koupi dívají dlouhodobě ‒ chtějí získat dodatečné kapacity, rozšířit podnikatelské aktivity, vstoupit na nový trh či jednoduše nechtějí, aby společnost ovládl jejich konkurent. S nadsázkou se dá říct, že pro strategického investora je dobrá doba na akvizice kdykoliv, kdy je na prodej společnost, která zapadá do jeho strategických záměrů.

Pokud se podíváme na stávající situaci na místním trhu, můžeme dojít k závěru, že v tuto chvíli je trh formován primárně velkým množstvím volných peněz

Primárním úkolem rodinných fondů (jejich počet se za posledních několik let v ČR razantně zvětšil) je udržet hodnotu nabytých finančních prostředků a ideálně je dále zhodnotit. Společnosti kupují s cílem je dlouhodobě držet, mají značné vlastní zdroje a hlavně jsou schopné se velmi rychle rozhodnout. Výhoda ploché organizační struktury a „majitele na telefonu“ umožnují bleskové reakce a to je často klíčové k úspěšné koupi. Rodinné fondy potřebují uchovat hodnotu a na investici se dívají ve velmi dlouhodobém horizontu, což je pozitivně vnímáno u prodávajících.

Klasické investiční fondy mají v dnešní době asi nejtěžší pozici. Sice jsou stále schopny nabírat značné investice, ale mají jasné časové limity, ve kterých musí společnost koupit, zhodnotit a následně prodat, aby zpět vrátily prostředky svým investorům. To je tlačí do nabízení vyšších cen, jelikož musí posbírané prostředky vynaložit s cílem jejich zhodnocení a konkurence se strategickými investory či rodinnými fondy je nutí akceptovat vyšší ocenění.

Tato konkurence je dále umocněna ekonomickým růstem posledních let, spojeným s nízkými úrokovými sazbami, které umožnují jak akvizice s pomocí větší páky, tak i větší provozní dluhy na společnostech samotných.

Je otázka, kam ještě porostou ceny firem, které jsou investoři ještě schopni a ochotni akceptovat. Dnes jsou investoři v průměru ochotni zaplatit za firmu devítinásobek její EBITDA a tento ukazatel od finanční krize neustále roste. Mohli bychom říct, že co je drahé pro jednoho, je pro jiného levné ‒ ale v nynějších podmínkách odpadávají i ti „jiní“. První náznaky toho, že ceny podniků mohou brzy zažít pokles, jsou zvyšující se úrokové sazby. To prodraží nejen obecné zdroje na rozvoj podnikání, ale také akviziční úvěry. Další fází by pak mohla být ekonomická stagnace, či dokonce snižování ekonomického výkonu. To bude mít vliv jak na investory, tak i na podniky. Budeme moci vidět podobné případy jako v roce 2008, kdy některé společnosti neodhadly úroveň dluhů, které jsou schopné splácet, přehnaly to s rozvojem těsně před krizí, a proto se dostaly do komplikované finanční situace. Tím se staly jednoduchým cílem pro investory, kteří si počkají na levné výprodeje. Je to stejné jako v běžném životě – někdo si rád čas od času koupí drahou hračku a někdy si počká na zajímavé výprodeje…

Marek Rehberger

Forbes, květen 2018




Jak správně ocenit společnost?

Správná cena je ta, na které se dohodnou obě strany. Platilo to dříve a bude to platit i nadále. Ale kde mají prodávající a kupující začít? Jak mají argumentovat svou pozici ve vyjednávání? V tomto článku si povíme o hlavních valuačních metodách, které pomáhají protistranám najít společnou řeč.

 

Když o ocenění společnosti začneme uvažovat více, poměrně brzy dojdeme k logickém závěru, že by bylo dobré si zjistit, za kolik se podobné společnosti prodávaly v minulosti, a dojdeme k jedné z nejrozšířenějších metod ocenění – ocenění srovnáním.

Tato metoda, jak název napovídá, spočívá v tom, že si najdeme porovnatelné transakce z minulosti. Následně vyloučíme ty, u kterých zjistíme, že je při bližším srovnání nemůžeme použít. Například z důvodů zásadních tržních rozdílů či specifických vlastností dané společnosti. Abychom mohli hodnoty transakce porovnat a dojít k jednotnému výsledku, použijeme násobek EBITDA (provozní zisk před započtením odpisů a amortizace). Pokud se společnost prodala za 500 mil. Kč a její EBITDA je 50 mil. Kč, znamená to, že hodnota transakce se pohybuje na úrovni 10x EBITDA. Takže vybrané transakce zprůměrujeme a vyjde nám přibližná úroveň násobku pro tento typ společnosti. Je však důležité zmínit, že na každou z použitých hodnot je několik úhlů pohledu. Například násobky transakcí ve stejných odvětvích jsou u českých společností menší než světové (to je dáno tržními podmínkami) a celkově je třeba použité transakce podrobně analyzovat, aby se došlo k objektivně použitelnému násobku.

 

Podobná „specifika“ platí i pro EBITDA, někdy se používá průměrná za 3 roky, někdy je třeba EBITDA upravit o jednorázové položky či jiné vlivy, to vše abychom došli k udržitelné EBITDA, kterou investor dostává v dané transakci.

Podobný přístup „porovnáním“ můžeme aplikovat i u veřejně obchodovatelných společností. Jelikož zde cenu celé společnosti stanovuje trh skrze kotace cenných akcií. Musí se však dát velký pozor na to, aby společnosti byly opravdu porovnatelné s přihlédnutím k tomu, co fakticky dělají, ale také k jejich velikosti. Veřejně obchodovatelné společnosti mají povinnost zveřejňovat informace, a tudíž dohledání EBITDA a její porovnání s celkovou cenou, kterou společnosti dává trh, není problém.

Ocenění společnosti má spoustu úskalí a v detailnější analýze je třeba přihlédnout k mnoha okolnostem a faktům, které budou mít vliv na finální cenu.

Další populární metodou, jak se dopočítat hodnoty společnosti, je použití DCF modelu neboli discounted cashflow (diskontované peněžní toky). Pro tento výpočet si potřebujeme připravit předpokládaný rozvojový plán společnosti v dalších 3‒5 letech (byznys model) a také namodelovat WACC (vážené průměrné náklady na kapitál). Následně získané hodnoty z byznys modelu „diskontujeme“, a tím dostaneme dnešní hodnotu budoucích peněžních toků. DCF model je široce popsán ve veřejných zdrojích, a proto ho nebudeme rozebírat do větších detailů.

V případě, že se jedná o společnost, kde můžeme použít všechny tři přístupy, pak průsečík vzniklých hodnot bude tržní cenové rozpětí, kde by se hodnota transakce měla pohybovat. Často však musíme pracovat jen s omezeným množstvím informací, a proto je „násobek EBITDA“ jedním z nejrozšířenějších ukazatelů při fúzích a akvizicích.

Běžnou praxí je, že od hodnoty, která takto vznikne (které se říká Enterprise Value), odečteme úročené dluhy a přičteme hotovost, jež ve firmě zůstane, tím získáme takzvanou Equity Value, což je hodnota, kterou investor fakticky zaplatí.

Ocenění společnosti má, jak vidíte, spoustu úskalí a v detailnější analýze je třeba přihlédnout i k vnitřním peněžním tokům, nemovitostem a k mnoha dalším okolnostem a faktům, které budou mít vliv na finální cenu.

Vladimír Vostrikov
vostrikov@patria.cz